Už dlouho jsem neslyšel pět na českou kapelu tolik chvály od zahraničních odborníků jako na adresu Manon Meurt od Kevina Colea, programového ředitele vlivného amerického rádia KEXP, a Jamese Thornhilla, britského novináře a dýdžeje. Oba čtveřici označili za „nejlepší současnou českou kapelu“. Po návštěvě jejích aktuálních koncertů, a hlavně po poslechu třetího alba Unravel je to jasné.
Zvuk i finální podobu nahrávky poznamenala především účast britského producenta Eddieho Stevense (Róisín Murphy, Moloko, u nás Druhá tráva, Jana Kirschner), kterého si kapela vybrala právě proto, že spolupracoval s umělci z jiných hudebních žánrů. Vyplatilo se: zvuk alba je eklektický, pestrý, přechází od křehkých pasáží ke zvukovým atakům. Manon Meurt na nahrávce s lehkostí odhazují dosavadní nálepku následovníků britských shoegaze kapel a přesvědčují, jak umějí být sví, jak hýří nápady a jak se naučili pracovat s dynamikou i energií. Ta se měňavkovitě přelévá od experimentů a ozvěn středověké hudby k vlnám klenutých popových chorálů, v nichž se uplatňuje až nadoblačný vokál kytaristky Kateřiny Elznicové, která ho o pár vteřin později zase zkrotí až k šepotu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
