Rock for People hrál na nostalgickou strunu, přitáhl ale i nejvíc hot jména současné hudební scény
Royel Otis, Chinchilla, Soft Launch, Brutalismus3000 nebo IC3PEAK. To jsou všechno poměrně neokoukaná jména, která ale na světových hitparádách i pódiích sklízí úspěchy. Proto se Rock for People rozhodl přivést je i do našich luhů a hájů a díky za to, protože to patřilo (v těsném závěsu za headlinery) mezi to nejlepší, co jsme mohli na letošním Rokáči vidět. Alespoň tedy za náš tým. Samozřejmě obzvlášť na multižánrovém festivalu platí staré dobré: sto lidí, sto chutí. Moje chutě byly (krom těch gastronomických) naplněny na 100 %.
Začněme organizačně – devětadvacátý ročník RfP navštívilo přes 40 tisíc návštěvníků. Svou velikostí se tak již poněkolikáté řadí mezi středně velké evropské festivaly. Pro toho, kdo zavítal na Rock for People po letech, to musel být pořádný šok. Festival byl ale opět o maličko větší, vzdušnější a organizačně šlapal jako hodinky. Jediné, na co jsme se tak mohli zlobit, byly (na červnové poměry a klimatickou krizi) chladnější dny a nedostatek rostlinných jídel. Všežravci si ale nemohli stěžovat. Stejně tak si nešlo stěžovat na nedostatečný výběr piva a širokou nabídku k udržování pitného režimu. Ta byla paradoxně levnější než u nabídky jídel (teď jen doufám, že to kvůli mně příští rok nezdraží). Festival navštívili lidé napříč všemi věkovými kategoriemi, organizátoři navíc poskytli prostor i lidem s hendikepem, kteří uvítali rampy s výhledem.
A teď už k samotnému programu. Mezi headlinery patřily dnes už legendy ve svém oboru: The Prodigy, The Offspring, SUM 41, Avril Lavigne, benjamínek Yungblud, Bring Me the Horizon a Pendulum. S The Prodigy jsme otevírali první večer a očekávání byla velká. Naposledy jsem je viděla v původní sestavě, kdy byla show dobrá, ale z tenisek mě nevystřelila. Kladla jsem si otázku, jak se popasovali s úmrtím frontmana a tolik výrazné postavičky tohoto uskupení Keitha Flinta. The Prodigy dokázali středečním vystoupením, že fungovat mohou i v téhle sestavě. Stage i laserovou show měli dechberoucí a Keithovi věnovali v jedné skladbě poctu tím, že vytvořili na obřích plátnech jeho tančící obrys. Na patos to nehráli, gesto všichni za přítomnosti nejznámějších bangerů od The Prodigy ocenili. Dobrá party, co si budeme povídat.
Dalším z headlinerů byli The Offspring, kteří podle mých odhadů měli vůbec největší návštěvnost. Není divu, přijde mi, že nejen má generace na nich vyrůstala. V autě pořád vozím cédéčko Conspiracy of One a schraňuji ho jak Brumbál Kámen mudrců. Když slyšíte zpívat zhruba 20 tisíc lidí Pretty Fly For a White Guy, přesunete se pocitově někam do přelomu milénia. Takovou nostalgii já ráda. Někdo koncert kritizoval, já jsme byla na The Offspring poprvé a nemůžu si ho vynachválit. To se ovšem nedá říct o Avril Lavigne. Možná i proto nedostala ten čistě headlinový spot, který získali právem Bring Me the Horizon. Ač zpívala Avril víceméně bez chyb, její přítomnost na stage působila tak, jako by tam vůbec nechtěla být. Pro mnoho návštěvníků to byla tolik očekávaná dávka oné nostalgie, sborové zpívání Sk8er Boye a Complicated samozřejmě proběhlo, s přáteli jsme se však shodli, že na nás zanechala dojem jako (se vší úctou) Iveta Bartošová. Mám z toho trochu starost (pravděpodobně zbytečně), jak to s touhle hvězdou, která se proslavila zhruba v 17 letech, dopadne.
Bring Me The Horizon byli naopak zřejmě tou největší hvězdou, co se headlinerů týče. Před lety na Rock for People nepodali úplně přesvědčivý výkon, nedávno navíc změnili personální skladbu, takže se nabízela otázka pro ty, kdo je v mezičase neviděli, co čekat teď. Frontman Oli Sykes na sobě ale evidentně hodně zapracoval, show byla od začátku do konce absolutně bez chyb. Ať už šlo o vizuály, setlist, zvuk. Samozřejmě byl koncert balzámem spíš pro fandy tvrdší hudby, ale minimálně stran vizuálního aspektu si každý přišel na své. Fanoušci v prvních řadách navíc měli tu čest poobjímat se během koncertu se zpěvákem a na jeden celý song se stal zpěvákem náhodný týpek z publika. Co nepředvedl na výkonu, to ukázal srdcem. K Yungbludovi ani Pendulum toho mnoho nemám, čtyřdenní festival si vybral svou oběť a já jsem musela odjet před jejich show domů. Zbytek reflexí party se ale shodl, že sobotě jednoznačně vévodil právě Yungblud, který si jak show, tak osobností získal nové fanoušky. My jsme měli to štěstí, že jsme s ním jako jedni z mála nabrali rychlý rozhovor. Máte se na co těšit.
Jaký další program stál krom headlinerů za zmínku? Po příjezdu jsem utíkala na show Royel Otis, což je australská indie rocková kapela, která právě sklízí úspěchy po celém světě. Může to být dobrou volbou coverů – pro jedno rádio nahráli Murder On The Dancefloor od Sophie Ellis-Bextor, pro druhé zase Linger od The Cranberries (za což od samotné kapely dostali pochvalu, jak mi prozradili v rozhovoru), která vedla k obří popularitě na TikToku a Instagramu. Ze show jsem bohužel moc neměla, protože mě čekal rozhovor s britskými Enter Shikari. Ti předvedli přesně takovou show, jakou byste od nich čekali. Jsou konzistentně skvělí, setlist se moc nemění a člověk tak ví, co čekat. Kdo mě ale naprosto odboural, byla britská hudebnice Chinchilla se svou kapelou. Byť nás nechala čekat minimálně půl hodiny, než začala hrát, všechno jsme jí odpustili s prvními tóny, které zazpívala. Epický výkon, lehkost, s jakou zpívá naprosto šílené variace, kovbojský outfit, skvělé vokalistky a celkově našlapaná kapela, humor. Chinchilla je novodobá Beyoncé, která jen čeká na to, až si jí všimnete. Pozor, její hudba a osobnost jsou vysoce návykové. Dojetí střídala husí kůže, zajděte si na ni, až budete moct. Nebudete litovat.
Pobavil nás rapper Ice-T s kapelou Body Count, který prý slyšel zkazky o tom, jak je v Česku skvělé publikum, ale na vlastní oči se evidentně nepřesvědčil, protože vlažné přijetí a málo moshpitů opakovaně „dissoval“. Nikdo si to nebral osobně, působilo to vtipně a naopak nás bavilo to, jak dobře rap s tvrdou hudbou fungoval.
Další, kdo příjemně překvapil, je budoucnost „tvrdšího popu“, jak sama pro sebe DeathByRomy (s níž jsme dělali před festivalem rozhovor) nazývám. V kapele jsou tři muzikantky a bubeník, show není nijak opulentní, ale žije, je příjemně popová, ale zároveň ji podkresluje tvrdá hudba. V programu Rokáče byla jedna tajemná položka s označením ZDENA, kdekdo tak přemýšlel, jak se Zdena z podcastu Swag nebo stará dobrá Bába pod kořenem dostali takhle daleko, ale pokud jste došli ve správný čas na správné místo, čekalo vás překvapení dne v podobě Palaye Royale. Dalším překvapením pak byl set MC Geye na Táborák stage. Výborní byli britští Neck Deep i Soft Play, kteří suverénně ovládli E2 stage, a taky nesmíme vynechat skvělé show od Smack One, John Wolfhooker, Skywalker a hlavně berlínsko-slovenských Brutalismus3000, kteří nám připravili tu nejlepší a nejtvrdší rave party. Rozhodně je to jedna z věcí, na které při nejbližší příležitosti vyrazím.
Taky si návštěvníci mohli udělat fotku v naší „budce“, která vypadá jako titulka časopisu, odnést si jeden z posledních Reflexů a zajít na besedu Martina Bartkovského nebo na tu mou (obě brzy najdete na webu Reflexu). Suma sumárum nám Rock for People opět naservíroval skvélé menu, které se nedalo ani při nejlepší vůli stihnout, a už teď víme, že se rádi zase vrátíme. Týmu RfP děkujeme za ochotu při zprostředkování všech rozhovorů.
