Oblíbené „absyntovky“ nabízející českým čtenářům kvalitní reportážní literaturu se obvykle zaměřují na určitou událost a její konsekvence, případně na jeden snadno vymezitelný fenomén. Autor nejnovějšího přírůstku edice Prokletí reportéři si ukousl větší sousto: v takřka sedmisetstránkové knize přibližuje, co všechno se děje na oceánech a mořích.
Kniha amerického novináře a držitele Pulitzerovy ceny Iana Urbiny (* 1972), kterou přeložil Jan Škrob, se jmenuje Oceán mimo zákon. Pod tímto názvem si většina z nás asi představí piráty ve vodách poblíž Somálska. A do Somálska se s Ianem Urbinou skutečně podíváme. Ale až v předposlední kapitole. Před tím nás autor protáhne mnoha oceány a moři a odhalí, jak se ve vodách obchoduje s lidmi či jak nizozemská lékařka Rebecca Gompertsová provádí na lodi potraty ženám, v jejichž zemích jsou tyto zákroky zakázané.
Založit si stát? Proč ne
Toho, že v oceánech skutečně neplatí zákon tak, jak jsme zvyklí, využívá leckdo. Třeba zakladatelé státu Sealand, který vznikl na opuštěné protiletecké plošině jedenáct kilometrů od pobřeží Anglie. Tu v roce 1966 obsadil Paddy Roy, major ve výslužbě, a postupem času vyhlásil na plošině samostatný stát.
„Ačkoli Sealand formálně žádný jiný stát neuznal, jeho suverenitu bylo těžké popřít,“ píše k této události Ian Urbina a o něco později dodává, že „schopnost státu vymáhat vlastní zákony sahá jenom k jeho hranicím. Britská vláda se o tom poučila v květnu 1968, kdy Royův syn Michael vypálil ze Sealandu z dvaadvacetikalibrové pistole na dělníky opravující nedalekou bóji. Michael tvrdil, že šlo jenom o varovné výstřely s cílem připomenout těm dělníkům teritoriální suverenitu Selandu.“
Přestože byl Michael následně stíhán za nelegální držení střelné zbraně a manipulaci s ní, soud „rozhodl, že k jeho činům došlo mimo území a jurisdikci Británie, a tak je podle britského práva není možné potrestat“. Tato do jisté míry úsměvná epizoda dokládá, jak obtížné je na moři vymáhat pravidla. Pokud totiž britská vláda nemá možnost potrestat člověka, který se přečinu dopustil několik kilometrů od jejích břehů, jak potom stíhat lodě plavící se v otevřených vodách?
Otrokem kvůli jednomu podpisu
Z těchto důvodů není na moři výjimkou bití dělníků z chudých zemí, kteří se obvykle zadlužili, aby se s pomocí zprostředkovatelských agentur dostali na moře a měli možnost přivézt domů nějaké peníze. Jejich smlouvy jsou často tak nesmyslné a jednostranné, že se ve chvíli jejich podpisu z dělníků stávají v podstatě otroci. I když se před nimi třeba objeví příležitost dostat se ze strašlivých podmínek panujících na lodích, vědí, že doma by je čekala jen naprostá chudoba, a nemají tedy jinou šanci než zavřít oči před fyzickými tresty, dvacetihodinovými směnami, nedostatkem jídla či štěnicemi.
Právě problematice práce na lodích a obchodu s lidmi se Ian Urbina v knize věnuje asi nejdůkladněji. Přibližuje ji jak obecnými úvahami a analýzami, tak konkrétními příklady. Pátrání po nejkrutějších případech obchodu s lidmi líčí s až thrillerovým napětím (tak jako zmíněnou kapitolu ze Somálska, kde se americký reportér zcela oprávněně bál o život). Z analytických pasáží je zas patrná autorova naprostá fascinace světem moří a oceánů i jeho erudice v této oblasti.
Pozornost věnuje Ian Urbina samozřejmě také ekologické otázce. Píše o okysličování moří, o jejich znečišťování. I na české čtenáře, kterým přiřkl moře jen William Shakespeare v Zimní pohádce, při čtení Oceánu mimo zákon dolehne tíha dopadů nadměrného rybolovu, lovu velryb a mnoha dalších záležitostí spjatých s moři – jimž obvykle nic nestojí v cestě, protože se odehrávají v příslovečné zemi nikoho.
Obstál i v konkurenci
Když Ian Urbina popisuje, jak za svými reportážemi cestoval po celém svět, trávil na mořích dlouhé týdny, platil si tlumočníky, ochranu i soukromá očka, čeští novináři mu možná budou závidět, protože o takových podmínkách si můžou nechat jenom zdát. Ale zbylí čtenáři knihu přijmou s nadšením. Jedná se o jeden z nejlepších titulů, které v edici Prokletí reportéři vyšly. A konkurence je velká.
