Od topinek smažených na induloně ke koksu ve sněmovně: Česká společnost fetuje, co to jde a co jde
Když byl před pár týdny nalezen na toaletě Poslanecké sněmovny papírek se stopami kokainu, byla z toho aféra. Aféry jsou solí politiky a dají se na nich dobře studovat afekty, trapnost, verbální obratnost, teatrální nadání a také pokrytectví nejen našich volených zástupců, ale vlastně nás všech. Jak později uvedl ředitel Ochranné služby Policie ČR, Jiří Komorous, tak vlastně o nic nešlo, „lajna by bylo něco jiného“.
A Jiří Komorous, jak si jistě pamatujeme, byl v devadesátých letech ředitelem Národní protidrogové centrály. Zhruba ve stejnou dobu německá policie oznámila, že v roce 2023 zachytila zásilku 35 tun kokainu a teď že rozbila jednu z pašeráckých sítí. To je pěkný prolog k nové, nakladatelstvím Academia vydané knize Drogy v dobách totality s podtitulem Drogový problém v Československu za německé okupace a komunismu…
Toxikomanii plodí kapitalismus!
Současně s velkými dějinami, zvláště v zemi, která byla na pár desítek let nucena změnit odpověď na otázku po smyslu své existence, vyjádřeno kulantně, by měly být zpracovávány i dějiny malé, tedy jednotlivých oblastí lidského konání, profesí, zájmů, neřestí atd., jež byly vždy nějakým způsobem průnikem jevů a faktů z obou „systémů“. Tak třeba toxikomanie (zde jsou tím samozřejmě myšleny návykové nealkoholické látky), o níž minulý režim tvrdil, že vzniká díky kapitalistickému systému, tedy nezaměstnaností počínaje a různými závadovými jevy konče, a proto je se socialistickým systémem neslučitelná. Což byla klasická a lehce vyvratitelná pitomost. Speciálně nakladatelství Academia se těmto malým dějinám věnuje v hojné míře – od prostituce či urbanismu přes práva Romů až po stravování či problematiku stížností obyvatel. Sem patří již zmíněná kniha autorů Miroslava Nožiny a Miloše Vaněčka, která je vlastně volným pokračováním jejich práce Mandragora, morfin, kokain. Drogový problém v českých zemích v dobách habsburské monarchie a v předválečném Československu (KLP, 2009).
Spolupráce obou autorů je založena na ideálním spojení jejich badatelských zájmů. Miloš Vaněček byl policejní rada, je policejním historikem a publicistou, profesně se věnuje nealkoholové toxikomanii, spolupracoval s Českým rozhlasem. Miroslav Nožina je výzkumníkem Ústavu mezinárodních vztahů, vystudovaný etnolog, sociální a kulturní antropolog se zaměřením na antropologii kriminality a kulturní kriminalitu (včetně vietnamské kriminality). Mnohokrát pobýval především v jihovýchodní Asii, je autorem dalších knih, např. Kriminální sítě ve vietnamské diaspoře, 2009 (s Filipem Krausem); Barma. Etnický problém, válka a boj za demokracii, 2013, Pasáson Bandá Phao. Horská etnika a stát v Laosu, 2013.
Kdo nešňupe hlínu, holduje kokainu
Je samozřejmé, že v českém prostředí nebyla nikdy toxikomanie takovým problémem jako v zemích s koloniální historií, s přístupem k moři atd. Jenže když si přečteme vysvětlení slova „toxikomanie“ v lékařských slovnících, tak se dočteme, že jde o drogovou a lékovou závislost, pak o tom, že bez drogy v těle vzniká abstinenční syndrom, jaká poškození mohou díky drogám v lidském těle nastat, pak následují výčty jednotlivých druhů těchto látek a na konci věta poslední: „K toxikomanii patří i alkoholismus.“ A je celkem jasno. Podle té české slavné věty: Nikdo nic neví a všichni ví všechno.
Autoři rozdělili knihu do tří kapitol, nebo spíše časových bloků. Dvě první jsou kratší (situace na konci existence samostatného Československa a období protektorátu), dohromady cca 140 stran, ten třetí, „Drogový problém v letech 1945–1989“, zahrnuje cca 340 stran. Každá část začíná obecným úvodem spojeným s popisem mezinárodní situace. Před válkou byl drogou číslo jedna kokain, jeho uživatelé se rekrutovali z kriminální scény a z umělecké smetánky. V jednom z tehdejších kupletů se zpívalo: „Kdo nešňupe dneska hlínu, ten holduje kokainu. Šňupe ho a vidí svět, samou lásku samý květ.“ Druhá světová válka zcela změnila situaci, nelegální trh (distribuční cesty) byl zásadně omezen válečnými operacemi a uživatelé museli začít hledat jiné látky, což ovlivnilo i českou drogovou poválečnou scénu. Jenže současně s tím, s potřebami německé armády (a nejen jejími), byly objevovány různé chemické náhražky opiátů, např. dalším výzkumem amfetaminů. Od té doby je možno sledovat dvojakost oficiálního postoje ke drogám: na jedné straně kriminalizace a „rozhodný“ boj, na druhé straně lékařské účely, a také vojenské využití (od stimulantů pro vojáky po hledání drogy pravdy). Mimochodem, už v roce 1937 německý chemik Hauschild vyrobil látku, která byla označena jako nenávykový fyziologický a psychologický stimulant. Dostala se na trh pod obchodním názvem Pervitin. Reklama na něj se objevila i ve Věstníku lékařů českých v roce 1941.
Oficiální výroba a výzkum LSD u nás
Čtenářsky nejatraktivnější bude zajisté ta největší část knihy (léta 1945–1989), její text se nás dotýká pořád. Je rozdělena do sedmi subkapitol: Drogy v rukou tajných služeb a armády, Drogový výzkum a terapie, Drogy na hranicích, Drogová scéna, Drogové subkultury, Boj proti zneužívání drog a Drogy v médiích. A z ní části o drogové scéně a drogové subkultuře. Zrovna tahle problematika se zpracovává velice složitě (a samozřejmě nikdy nebude zcela „hotova“), protože mnoho faktů je omezených lokálně, časově atd. a orgány činné v trestním řízení, novináři i akademici je nebyli schopni zachytit průřezově, jen náhodně.
Opět se potvrzuje, že Češi byli vždy schopní neuvěřitelně improvizovat (ostatně naši nástrojaři byli v exilu vyhlášení), stejně tak se činili při hledání a objevování nových cest k „omámenosti“. Topinky smažené na induloně, krajíce chleba jako přirozené filtry pro různé drogistické tekuté zboží… Viditelnou českou stopou světového rozměru a dosahu je oficiální výroba a výzkum LSD u nás, které byly ukončeny až v roce 1974. Britská odbornice na výzkum psychiatrie v komunistické Evropě Sarah Marksová o tom napsala: „Je úžasné, jak je všechno to směřování do kolektivního nevědomí a k New Age v naprostém nesouladu s komunistickou doktrínou. Ze všech světových psychoterapií […] je ta česká nejpsychoanalytičtější a nejneobvyklejší.“
Slovo „fet“ pochází z brněnského hantecu
Kniha je vybavena robustním seznamem literatury i jmenným a předmětným rejstříkem. S vydáním podobných knih, k nimž má co říci i orální historie, by měly být zprovozněny vždy i nějaké sběrné webové stránky, protože času je málo a za několik desítek už to nezapsané zmizí. Jejich součástí by mohly být i literární ukázky o té době. „V zámku zarachotil klíč a první aktéři se objevili na scéně. Petr s Ivošem, nervózní až běda, vyndali svoje tuby Codeinu, Petr zalovil v tajné skrýši, odtud vytáhl přenosnou laboratoř, v kuchyni se zatemnilo a rozsvítilo a výroba mohla začít. Pohledem plným něhy se díval Ivoš na zakouřený plecháč, v němž se škvířil onen alkaloid opia. S jakou láskou bral Petr do rukou stokrát projeté pumpy a jehly. Fred na okamžik zapomněl na půvabné tetování Zuzanino při pohledu na svůdné škrtidlo.“
Tento odstavec z textu Dvacet čtyři hodin na Ptašínského od Homéra (Pavla Ambrože), nepřehlédnutelné postavy autentického brněnského nepolitického undergroundu, básníka a frontmana skupin Lambrechtův psychometr a Idiot Crusoe, nebyl napsán v těch zbožštěných devadesátkách (ani poté), ale je datován 23. 12. 1982. Dokazuje, že se v Československu fety vařily už dávno předtím a že se zde drogy jen nepolykaly, nekouřily, nečichaly, ale že se aplikovaly i intravenózně (tedy se vpravovaly přímo do žil). Ostatně slovo „fet“ pochází z brněnské plotny (hantecu), kam přešlo z německého „fett“ (nejdříve označovalo stavy ovlivněné alkoholem, poté omamnými látkami). Podle jazykovědců se v šedesátých letech stalo součástí hovorové češtiny.
Návrat poslanců k Perníkové chaloupce
Jednou ze zásadních „drogových“ knih o situaci před rokem 1989 (která ale byla napsána až poté), je Perníková chaloupka (Protimluv, 2013), skutečný příběh vařiče pervitinu z Havířova Romana Pechy, který napsal básník a prozaik Petr Motýl. Je to taková narkomanská historie severní Moravy a Slezska… Pěkný počin. Mohli by si ho přečíst i v té v úvodu zmiňované Poslanecké sněmovně. A dát si k tomu v poslanecké kantýně panáka nebo dva. Ani tři nejsou na škodu…
