Dokumentární série Kauza Kramný na Voyo je zevrubná a nestranná, ale hraje příliš na city
„Případ Kramný je jednou z nejzajímavějších tuzemských kriminálních kauz posledních dvaceti let, a navíc měl ohromné mediální pokrytí, takže jsem měl k dispozici i hodně archivních materiálů. Zároveň vzbuzuje velké emoce a je kontroverzní: lidé jsou pevně přesvědčení o Kramného vině i nevině, což znamená dramatický potenciál,“ říká režisér Petr Hátle. V pětidílné sérii Kauza Kramný, která právě běží na Voyo, dává důsledně prostor různým pohledům a sjednocuje je „nováckým“ stylem plným dramatické hudby, emotivních výstupů a uměle přiživovaného napětí.
V červenci 2013 na dovolené v egyptské Hurghadě zemřely šestatřicetiletá Monika Kramná a její osmiletá dcera Klára. Jejich manžel a otec Petr Kramný byl po dlouhém a mediálně ostře sledovaném vyšetřování odsouzen za dvojnásobnou vraždu k osmadvaceti letům odnětí svobody, které si odpykává ve věznici Mírov.
V sérii Kauza Kramný dokumetarista Petr Hátle, scenáristka Kristina Májová a střihačka Mariana Kozáková rozpitvali případ na jeho základní části. Podle dostupných informací důkladně rekonstruují průběh osudné dovolené, zkoumají předchozí dynamiku v rámci rodiny Kramných, vytvářejí psychologické profily Petra i Moniky, připomínají, co se bezprostředně po smrti jeho blízkých dělo s Petrem Kramným v Egyptě, odkud nesměl nějakou dobu vycestovat, i v Česku, kam mu bylo dovoleno se vrátit poté, co ho egyptské úřady shledaly nevinným...
V pětici dílů promlouvají Petrovi rodiče a jeho a Moničini přátelé, Kramného obhájkyně i zmocněnkyně pozůstalých Kramné, policejní vyšetřovatelé, soudní experti, mediální analytik a řada dalších postav včetně samotného Kramného, se kterým Hátle na Mírově pořídil dva obsáhlé rozhovory. Každý z pětice dílů má jasný cíl a přehlednou strukturu – například třetí část Válka znalců věrna názvu mapuje vyhrocené spory expertů ohledně příčiny smrti obou žen.
Protože se Kramný k činu nikdy nepřiznal, dodnes proti sobě stojí verze otravy jídlem versus zabití elektřinou a ani tento dokument nepřináší a ani nemůže přinést jiné rozřešení, než je pravomocný rozsudek. Cílem Kauzy Kramný je případ jednak zrekapitulovat, jednak mu dát přesah. První rovina je zbytečně efektní, respektive orientovaná na diváka TV Nova, který na „své“ stanici případ jistě hltal už v době, kdy probíhal. Druhá rovina případ zasazuje do českého společenského, mediálního i institucionálního kontextu a poskytuje do těchto oblastí vítané a erudované exkurze.
„Jeden telefonát a zhroutí se vám všechno,“ lká respondentka a ochotně zazní zvonění telefonu. „Lidi mu vyčítali, že málo brečí,“ řekne se o Kramném a polopatisticky následuje záběr, jak dotyčný roní na kameru slzy. Kauzu Kramný takřka neustále podkresluje absurdně dramatická hudba, i když se zrovna nic moc důležitého neděje. Výpovědi respondentů prokládá přehnané množství ilustračních záběrů – z ulic Hurghady i z Karviné, snad do nekonečna jsou opakované pohledy na dveře hotelového pokoje Kramných, respektive na vchod do jejich bytu – asi aby se naplnilo penzum pěti dílů. I když je obdivuhodné, kolik fotografií Moniky a Kláry autoři dokázali sehnat, dívat se do tváří předčasně a tragicky zemřelých žen tak často může být až nepříjemné. Každý z dílů končí okázalým „cliffhangerem“, který láká na další díl. Tvůrci nechávají osoby z okruhu Kramných brečet nebo vyprávět banality o tom, jak kamarádka volala kamarádce. A nakonec před kameru nastoupí i Kramného spoluvězeň z Mírova Patrik Rákoš a dá rap na Petrovu obhajobu.
Takové postupy jsou od krimidokumentu z produkce Voyo/TV Nova očekávatelné, přesto snad nejsou úplně nezbytné. Forma akcentující senzačnost materiálu a hraničící s bulvárností působí na byť jen trochu náročnějšího diváka rušivě, možná až kontraproduktivně a zastiňuje to, čím je Kauza Kramný přínosná a čím překračuje pouhou rekapitulaci případu.
Protože zdánlivě jen tak mezi řečí tu policejní vyšetřovatelé odhalují procedurální detaily ze své práce – můžeme třeba porovnat, jak odfláknutá byla fotodokumentace místa činu z rukou egyptské policie a o kolik lépe by ji provedla policie česká, která pro tyto účely používá systém Spheron. Pohříchu jen pár vstupů má mediální analytik Milan Kruml, který nicméně pronikavě popíše mimo jiné to, jak se média při sledování případu Kramných zbulvarizovala, protože se snažila držet krok se sociálními sítěmi. Vynikající jsou postřehy o fungování různých instancí systému soudnictví. A jako svého druhu memento nevědomky funguje i bulvární novinář Etienne Blaha, který absenci profesní etiky omlouvá mantrou „každej to chce vědět“. Ne, každý opravdu ne.
Kamarádky Kramných šíří drby, lidé, kteří se s aktéry případu nikdy nesetkali, vymýšlejí „zasvěcené“ teorie u piva, Nova dokonce během vyšetřování prováděla anketu mezi lidmi, jestli je Kramný vrah... V neposlední řadě je tak Hátleho dokument i hořkou sondou do malého českého rybníčku, kde si všichni vidí do talíře a každý má na všechno názor. Ještě drtivějším způsobem Hátle letos zachytil jiná specifika tuzemského prostředí v celovečerním filmu Manželé Stodolovi, který se týkal jiného skutečného kriminálního případu. Obě díla Hátle zpracoval úplně odlišně. Ano, je legitimní, že jeho práce pro odlišné publikum, případě jiné zadavatele působí tak různorodě, je to dokonce důkaz jeho tvůrčí verzatility. Přesto se nelze ubránit představám, jak by Kauza Kramný vypadala, kdyby nebyla produktem Voyo.
