Sex, plození, pohlaví s několika poznámkami o genderu. Jaké jsou evoluční kořeny sexuální touhy?
Páchají se pro ni vraždy i sebevraždy. Vedly se kvůli ní války, třeba ta slavná trojská, a podnítila vznik honosných staveb jako Tádž Mahal. Je jedním z nejčastějších námětu umělců vůbec, i když občas i ti přiznávají, že může jít jen o iluzi („A kdyby pravda bylo vše a láska jenom snění — já bych se k spánku položil a nechtěl probuzení“.) Tím vším je sexuální touha.
Jaké jsou evoluční kořeny sexuální touhy, co o jejích projevech u člověka mohou prozradit současné experimentální výzkumy a jak se od antiky po dnešek vyvíjelo poznání sexuality rostlin, zvířat i té naší zevrubně zkoumá kniha Sex, plození, pohlaví s několika poznámkami o genderu (vyd. Pavel Mervart). Téma je v ní představeno na několika rovinách, z hlediska teoretické biologie, etologie, historie či filozofie a také jejich vzájemného prolínání.
Války a perspektivy
Autoři se přitom vědomě drží stranou od srovnávacích analýz toho, jak rozličně měli a mají muži a ženy v různých kulturách rozděleny společenské role a jak transkulturně rozmanité jsou sexuální praktiky. A hlavně se nechtějí zapojovat do současných vášnivých hádek o gender. Jak deklarují, cílem knihy nebylo vytvořit sadu intelektuálních šrapnelů či prohloubení zákopů na té či oné straně pomyslné barikády. Šlo jim spíše o to, předložit více perspektiv. „S vědomím této mnohosti perspektiv je značně obtížné stát na barikádě kulturní války,“ doufají. Ano, kvůli krásným Helenám se už dnes zpravidla války nevyhlašují, ale o gender se vedou kulturní války nemálo urputné.
Někdy přitom mohly být přístupy různých disciplín v mírném rozporu i u téhož myslitele: kupříkladu Aristoteles ve svých společenskovědních spisech operoval s údajně přirozenou méněcenností žen, což bylo konformní s jejich dobovým sociálně-právním statusem, v jeho biologických spisech ale nacházíme podstatně diferencovanější chápání pohlavních rozdílů: těla mužů a žen nejsou uzpůsobena „lépe“ či „hůře“, nýbrž prostě jinak, v souladu s jejich odlišnými přirozenými úkoly.
Významnou roli v chápání sexuality hrálo a nadále hraje také náboženství: tak svatý Augustin soudil, že každá lidská duše byla zplozena z jiné lidské duše stejně tak, jako tělo z těla rodičů přechází do potomků, když se smíchala „semena“ otce i matky, tedy že z první duše Adamovy jsou následně rozšiřovány další duše jeho lidských potomků. Církevní otcové v knize nejsou obviňování z toho, že by byli ve všem zpátečničtí: naopak kniha přiznává pozitivní vliv už středověkého křesťanství, podle něhož jsou si z hlediska Božího stvoření žena s mužem rovni.
Ženy nadřazené či podřazené?
Obecně ovšem dlouho přetrvávalo pojetí, že žena je tvorem podřadnějším, například že vznik ženského pohlaví je způsoben nedostatkem tepla ve spermatu, tedy jeho chladem. Z čehož prý někteří středověcí učenci teoreticky vyvozovali, že „v ideálním světě by existovali samí muži“, i když si ale současně uvědomovali nutnou podmíněnost plození „souladem ženského a mužského principu“. (Podle amerického antropologa a historika Thomase W. Laqueura dokonce až do 18. století vlastně v představách mnoha učenců existovalo jediné normativní pohlaví, mužské. K ženské anatomii se přistupovalo jako k naruby či dovnitř obrácenému muži. Odlišnost pohlaví ženského byla v tomto pojetí zakotvena spíše sociálně. V daném období tedy měly, s nadsázkou řečeno, existovat dva gendery, ale pouze jedno pohlaví.)
Schéma společenství řízeného od přirozenosti údajně dominantnějšími, moudřejšími a silnější muži bylo tak silné, že si jej učenci dlouho projektovali i do sociálně žijícího hmyzu, jak v knize ukazuje zoolog a myrmekolog (expert na mravence) Petr Hampl. Tak například Thomas Cantimpré, dominikánský mnich ze 13. století, popisoval včelstvo v analogii ke křesťanským klášterům. Dělnice pro něj byly jednotliví mniši v čele s opatem, zatímco trubci představovali obdobu ke klášterním novicům. Samice v jeho konceptu nehrály významnou roli, společenství bylo tvořeno samci. (Naopak květiny byly dlouho vnímány tak, že jsou všechny jen samičího pohlaví.)
Později, když vědci objevili, že hlavou úlu či mraveniště je ve skutečnosti královna, nikoli král nebo opat, se ovšem karta obrátila a někteří autoři naopak začali vidět včely či mravence jako ideální obraz (budoucí) lidské society. Třeba švýcarský myrmekolog a psychiatr August Forel (1848–1931) ve svých pracích vyzdvihoval ženy jako pracovitější zástupce lidstva a muže viděl jako zdroj agresivity, válek a soupeření. V lidské společnosti je kvůli tomu více vnitroskupinové agresivity, kriminality, větší úpadek morálky a citů, vzájemného respektu i lásky. Pokud bychom měli podobný poměr pohlaví jako mravenci, tedy muži by byli jen „zásobárnami spermií“, bylo by podle Forela mezi lidmi méně válek, zlepšila by se péče o nemocné i chudé a vznikaly by velké nadnárodní svazky podporující vzájemnou spolupráci namísto soupeření.
Biologické rozdíly a vyrovnávání
Kniha, kterou sestavili editoři Petr Hampl, Jan Havlíček, Jacques Joseph, Zuzana Štěrbová, Jana Švorcová a Eliška Fulínová, se ovšem vyslovuje i k tématu fyzických rozdílů mezi muži a ženami. Připouští, že rozdíly mezi samicemi a samci nacházíme i na úrovni mozku. Zároveň ale zdůrazňuje, že například mozky žen a mužů jsou daleko více stejné než rozdílné (a pokud uvážíme velkou plasticitu mozku, můžeme spekulovat, do jaké míry mohou být tyto rozdíly i kulturně podmíněny). A jakékoli tělesné rozdíly by neměly sloužit jako argument pro biologickou nadřazenost jednoho či druhého pohlaví (i s jejich přechodovými formami): „Rozdíly mezi pohlavími totiž mohou být vyrovnávány na dalších úrovních organizace.“ Navíc mnohdy nevíme, co způsobují.
Obsáhlá kapitola s hravým názvem Pojďte, pane, budeme se brát od Lenky Příplatové je věnována nesčetným případům homosexuálního chování u divoce žijících zvířat, i když mnozí lidé stále tvrdošíjně odmítají si tento fakt přiznat. (Kupříkladu bývalý ředitel keňské vládní rady pro regulaci filmové produkce Ezekiel Mutua tvrdil, že lvi toto zcela nevhodné chování zřejmě „odkoukali“ od lidského stejnopohlavního páru). Lenka Příplatová srozumitelně vysvětluje, jak se toto chování mohlo evolučně vyvinout (jde například o páření s libovolným zástupcem stejného druhu, kdy k sexu s příslušníkem stejného pohlaví dochází hlavně proto, že rozlišování mezi samci a samicemi by bylo, evolučně vzato, příliš nákladné.) A také pojednává o tom, jak je homosexualita biologicky podmíněna u člověka. „Ten však jako jednotlivec není nucen se s biologickým výkladem identifikovat, a už vůbec se podle něj nemusí řídit společenské normy a pravidla,“ dodávají autoři a všemožně se tak snaží předcházet jakémukoli podezření z příliš redukcionistického výkladu.
Kniha ovšem také poutavě vysvětluje, jaké aspekty mají vliv na náš sexuální výběr; množství informací, které můžeme získat jen ze samotného hlasu nebo tělesné vůně, je pozoruhodné. A také se snaží hlouběji pochopit některé parafilie. Kupříkladu pedofilní muži vzrušivě reagují i na obrázky mláďat nelidských živočichů, což se dá interpretovat i jako doklad toho, že u nich dochází k vyšší aktivitě pečovatelského systému. Sexuální preference pro těhotné a/nebo kojící ženy se zase vyskytuje častěji u mužů, kteří měli mladší sourozence a v raném dětství žili s těhotnou či kojící matkou. U některých vybraných jedinců jsou jejich sexuální preference či fantazie kuriózní: tzv. autogynefilie spočívá v tom, že je muž sexuálně přitahován představou sebe samého jako ženy, místo aby byl přitahován ženami.
I když nám tedy naše sexualita nezřídka nemálo komplikuje život, obecně platí, že pohlavnost má u všech (lidských i nelidských) živočichů řadu výhod a z dlouhodobějšího hlediska se ukazuje jako životaschopnější strategie. Její hlavní výhodou je rychlé a plastické přizpůsobování měnícímu se prostředí. Tutéž vlastnost ale vykazuje i jiná evoluční novinka, totiž kumulativní kultura, která poskytuje flexibilitu a možnost přizpůsobení zcela nového řádu. Nejkošatěji jsme ji zatím rozvinuli my, lidé.
Asexuální ideál?
Naše kultura sexualitu současně kultivuje a tabuizuje, ale někdy i sakralizuje, a existují i koncepce, které doufají v její úplné překonání. Poslední kapitola publikace od Roberta Kanócze rozebírá svéráznou vizi Egona Bondyho. V člověku se podle něj střetává biologický substrát lidské existence s potřebou hledání smyslu a vztahování se k vyšším hodnotám. Abychom tuto potřebu uspokojili, musíme „bios“ a jeho omezení překonat. Což je ale pro obyčejné smrtelníky nemožné, a proto bude muset v budoucnosti dojít k vytvoření „artificiálních bytostí“, které nebude tížit jejich živočišnost a s ní spojená sexualita: „Nepůjde o žádné programované roboty, ale o bytosti nejen svobodně myslící, subtilně cítící, vybavené smyslem pro krásu a etické hodnoty a touhou po tvorbě, vposled tvorbě lepšího vesmíru.“ Což je mimochodem vize v něčem podobná konceptu asexuality ze závěru slavného (sci-fi) románu Elementární částice Michela Houellebecqa.
Ať už ale umělci a myslitelé vytvoří sebevíc podobných snových světů, v současnosti pro většinu lidí naopak platí, co v knize Orgasmus na Západě (Argo 2024) tvrdí historik Robert Muchembled. Totiž že potěšení ze sexu je tím nejvyhledávanějším, nejcennějším a nejdůležitějším potěšením. K hloubkovému pochopení, proč tomu tak je, a zvláště k etologickému zakotvení kniha přispívá jako zatím žádná jiná v češtině vydaná.
