Fenomén plakátů olympijských her. Podívejte se, jak vypadaly symboly olympiád v minulosti
Nejen skrze sportovní výkony – příběhy velkých výher i nenaplněných očekávání – vnímáme fenomén olympijských her. Za více než sto let vznikly desítky logotypů a stovky plakátů jednotlivých olympiád, jejichž autory často byli umělci velkých jmen.
Vůbec první oficiální plakát vzešlý z umělecké soutěže byl představen ke Hrám V. olympiády ve Stockholmu 1912, o rok později pak zakladatel moderních olympijských her, baron Pierre de Coubertin, přišel se symbolem olympijských kruhů, dnes jedním z nejchráněnějších symbolů světa. A protože o další rok později celou zeměkouli zachvátilo šílenství první světové války, olympijské kruhy symbolizující pět obydlených kontinentů se na hrách objevují až v roce 1920, v belgických Antverpách. Zvláště v první polovině 20. století – ještě před masívním rozšířením rozhlasu a televize – byly plakáty zcela zásadní pro prezentaci a komunikaci největšího sportovního svátku světa.
Od té doby se mění i přístup k olympijským plakátům, vznikají větší série, často věnované konkrétním sportovním odvětvím, plakáty se i částečně stávaly volnou disciplínou. Všechny, i ty vycházející v uměleckých sériích, lze považovat za oficiální plakáty, ale vždy byl vybrán jeden, jenž se vedle loga stal vizuálním symbolem her. Některé nesou výjimečnou uměleckou kvalitu, některé především pracovaly s logotypem her, jiné se staly předmětem propagandy, jako v Berlíně 1936, Moskvě 1980, a určité aspekty propagandistického zadání – šťastného života v krásném světě – lze nalézt i u obou pekingských olympiád (2008 a 2022).
Z dnešního pohledu nejvyšší umělecké kvality nesou série plakátů pro OH v Tokiu 1964, jejichž autorem byl Júsaku Kamekura, který je – vedle filmového režiséra Akiry Kurosawy a architekta Kenzóa Tangeho – obecně uznáván za formativní osobnost japonské poválečné vizuální kultury. Jím zvolené minimalistické propojení národního symbolu s olympijskými kruhy je vedle plakátu pro následující olympijské hry v Mexiku 1968 (autorů Pedra Ramíreze Vázqueze, Eduarda Terrazase a Lance Wymana) považováno za nejklasičtější a nejoriginálnější zpracování olympijské symboliky vůbec.
Výraznou vizuální kvalitu nese i celý výtvarný koncept LOH v Mnichově 1972, za kterým stál slavný německý grafik a typograf Otl Aicher. Vedle oficiálního plakátu a Aicherem vytvořených už legendárních ikonek sportovních odvětví vznikla i ceněná série uměleckých printů, například od Victora Vasarelyho, Oskara Kokoschky nebo Davida Hockneyho.
Nápad se uchytil a podobně k vizualitě přistupovali i organizátoři následujících her. Výrazný koncept byl zvolen pro Los Angeles 1984 – osloveno bylo hned 16 špičkových umělců své doby, kteří vytvořili vlastní návrhy plakátů – všechny byly publikovány –, a za hlavní pak byl vybrán vizuál od jednoho z tvůrců pop artu, Roberta Rauschenberga.
Plakát od Prima Angeliho pro stoleté hry (Atlanta 1996) osobně vybíral předseda MOV Juan Antonio Samaranch. Velký rozruch svým netradičním výrazem vzbudil vizuál pro Londýn 2012 od Rachel Whitereadové, jedné z umělkyň z tzv. Young British Artists.
Zcela jiný přístup pak zvolil kreslíř a ilustrátor Ugo Gattoni, který pro letošní pařížské hry vytvořil obří panoramatickou scenérii, jejíž kontext naplno vyzněl až při pátečním bombastickém zahájení Her XXXIII. olympiády.
Zmíněné plakáty si můžete prohlédnou v galerii. Pro úplnost uvádíme přehled všech symbolů letních i zimních olympijských her.
