Random mix podivných příběhů: Spisovatelka Olivia Wenzel tisíckrát obešla strach a napsala o tom román
„Moje matka: mladá punkerka s modrými vlasy a páskem s cvočky, punkerka, zapikaná v NDR. Mladá ženská, která se zaplete s Angolanem – v malém východoněmeckém městě, kde se všichni znají,“ píše ve svém autofikčním románu s názvem Tisíckrát obejít strach OLIVIA WENZEL (39). Jestli autorka románu vydaného v prestižní Světové knihovně Odeonu nakonec dorazí na Svět knihy, bylo do posledních chvil nejisté: „Zapomněla jsem si pas a měla s sebou jen dva roky prošlou občanku, ale naštěstí to dobře dopadlo. Ovšem oddechnu si, teprve až budu zpátky doma. Jestli mě s mou vizáží pustí přes hranice.“
Jedna z kapitol vaší knihy plné vzpomínek na dětství, ústrků, křivd a traumat končí otázkou, zda se nenávist rozdmýchaná Trumpem a jeho následovníky může přenést do Německa. Inu… Ortodoxní muslimové řvou v Berlíně po Islámském státě, extremisté z AfD snovou plány na odsunutí miliónů Němců narozených přistěhovalcům už v Německu… Cítíte se tam jako doma?
Už ne. Cítím úzkost a strach stejně jako tolik mých přátel a známých. A taky jsem vyčerpaná. Už jen představou, že když ten člověk někde daleko ve Státech volby vyhraje, všechno to začne znova. Jenže ne lokálně, ale globálně: ten kolotoč sexismu a otevřeného rasismu v médiích… Už ani nemám energii mít vztek, rozčilovat se, snažit se věci měnit. Levicové strany v Německu jsou momentálně velmi slabé, ale naštěstí mají mladí lidé stále energii a chuť se mobilizovat a levici dál volit, i když s programem dané strany třeba úplně nesouzní. Ale prostě je potřeba oslabit extrémní pravici. Mám přátele, kteří mají zapakované kufry a pas po ruce, minimálně mentálně, protože mají strach z těch agresívních řečí všude kolem. Nacisté a fašisté vždycky udělají, co řeknou, a momentálně říkají strašné věci. Těmi kecy, že se chtějí zbavit migrantů a jejich dětí, samozřejmě legislativu nezmění, ale docílí toho, že si obyčejní lidé začnou klást otázky typu A kam je tedy dají? Malé děti budou žít s představou, že jsou ve své zemi, do které se narodily, nechtěné a že je někdo chce odtáhnout neznámo kam, do tuniské pouště. Propagandistické bludy zabírají místo a mentální kapacity lidí ve veřejné debatě a odvádějí nás od toho, co je skutečně důležité – od toho, že lidé chtějí lepší vzdělání, férové platy, dostupné bydlení, solidní důchody pro staré lidi. Otravuje mě, že kvůli agendě nastolené pravicovými extremisty přestáváme mít kapacitu mluvit a přemýšlet o skutečných problémech.
Emigrujete?
A jaké jsou možnosti? Extrémní pravice posiluje po celém světě. Spojené státy trumpovské? Na Kanadu bych neměla peníze… Do Ruska? Jsem černoška a nenávidím válku, kterou rozpoutali, stejně jako mě děsí izraelsko-palestinský konflikt, kolem kterého se toho tolik agresívně nažvaní, zatímco kolem umírají lidé. Rozumní lidé se hádají mezi sebou a nic to neřeší. Ne, necítím se doma jako doma, ale teď to asi nepůjde nikde.
V románu píšete o své přítelkyni Kim, která se narodila a byla vychována v Německu vietnamskými rodiči. Pokud se ovšem nevzdá svého vietnamského pasu, může Kim v Německu volit jen v místních volbách, ne v celostátních. „Nacistické ,Blut und Boden‘ funguje dodneška,“ píšete. Vážně to v zemi Angely Merkelové takhle je?
Ano, mám kamarádku, která se v Německu narodila do polské rodiny a nemůže volit v celostátních volbách, jen do komunálu.
Nevadí vám, když v očích čtenáře vaše vypravěčka splyne s vámi, s autorkou? Je to do takové míry autofikce?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
