Vojtěch Rynda: Vlny Jiřího Mádla střídají komorní dění v Československém rozhlasu s velkofilmovými válečnými výjevy
Akce a redakce: Vlny vyprávějí o dramatických událostech roku 1968 zase trochu jinak a prostřednictvím dvou odlišných poloh. Zatímco první polovina se odehrává v Redakci mezinárodního života, výjimečném oddělení Československého rozhlasu, druhá líčí bitvu o rozhlas a zápas o každou další minutu svobodného vysílání během invaze vojsk Varšavské smlouvy.
Scenárista a režisér Jiří Mádl zraje cíleně a promyšleně. Vlny jsou jeho dosavadní opus magnum, velkofilm srovnatelný svou výpravností a škálou s evropskými koprodukcemi a zároveň nuancovaná podívaná s drobnokresbou prostředí a silnou hlavní postavou. Do třetice jde o retro, což je z definice žánr vždycky dražší a náročnější. Aby Mádl s producentkou Monikou Kristl tak komplikovaný projekt dokázali realizovat, natočili během jeho přípravy daleko „menší“ snímek Na střeše, na kterém si vyzkoušeli spolupráci a shromáždili kolem sebe tým lidí, z nichž je zásadní zejména kameraman Martin Žiaran.
O Redakci mezinárodního života se Mádl zajímal už během studií sociální a masové komunikace, autorsky se jí začal věnovat před více než deseti lety. Šlo o ostrůvek svobodného myšlení a demokratických ideálů, jehož aktéři – vedoucí redakce Milan Weiner, Věra Šťovíčková, Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Jan Petránek a další – přinášeli objektivní zpravodajství, bojovali proti cenzuře a v neposlední řadě byli pro tehdejší (zejména mladé) posluchače svého druhu celebritami.
Hlavním hrdinou Vln nicméně není nikdo z redaktorů, nýbrž technik Tomáš, kompilát několika skutečných postav, který se po smrti rodičů stará o mladšího bratra Páju a zaplete se i kvůli tomu do složité osobní situace. Tomáš je skvěle vymyšlený hlavní tahoun příběhu: člověk, jehož zásadnímu dilematu velmi dobře rozumíme a kterého vnímáme v obou polohách, uvnitř i vně redakce.
Vlny usilují o maximální věrohodnost, a to hned na několika úrovních. Mádl si v rámci psaní scénáře udělal důkladný výzkum včetně rozhovorů s tehdy ještě žijícími aktéry. Do detailů samozřejmě sedí dobové propriety jako kostýmy, účesy, brýle, auta na ulicích, populární písničky a další vnějškové věci. Ale Vlny zároveň průlomovým a bezešvým způsobem kombinují archivní záběry s novými, na čemž má lví zásluhu zmíněný kameraman Martin Žiaran. Výmluvným faktem je, že i když druhá polovina Vln působí jako válečný velkofilm, kde ulicemi jezdí tanky, nebyla při natáčení použita žádná těžká vojenská technika. A na další rovině Vlny trefně zachycují dobovou atmosféru – euforii a naději Pražského jara i deziluzi a zoufalství po invazi.
Bezešvé nicméně není spojení interiérových dramat, z nichž se skládá první polovina snímku, a adrenalinové akce druhé části. Vlny se v tomhle smyslu dramaturgicky rozpadají na dvě nesourodé části, podobně jako loňští Bratři. Syrovost akčních sekvencí se zároveň tluče s úhlednou výpravou konverzačních scén se všemi těmi parukami, kníry, epesními košilemi... Jistě jsou všechny ty atributy dobově správné, ale v téhle koncentraci vytvářejí skanzen, který naplno křičí „60. léta, haló!“. Okázalé vizuálno pak poněkud dusí sebelepší herecké výkony; z ansámblu vynikají zejména tlumený Vojtěch Vodochodský v roli Tomáše a Tomáš Maštalír coby jeho ambivalentní bývalý nadřízený, redaktory ztvárnili mimo jiné Táňa Pauhofová, Stanislav Majer, Martin Hofmann či Vojtěch Kotek.
Vlny se staly hitem karlovarského festivalu, kde měly jeden z nejdelších potlesků vestoje v historii přehlídky a vyhrály divácké hlasování. Jako by se jim podařilo předat dychtivost mládeže konce 60. let – protože zřejmě hlavně ta k Redakci mezinárodního života vzhlížela – mladým divákům dnešním, protože hlavně ti tvoří gros festivalového publika. Mádlův snímek je zároveň vášnivým holdem poctivé, nestranné, gruntovní novinařině a étosu pravdy. Výborně! Přesto se však nelze ubránit pocitu, že Vlny plynou až příliš hladce, že jsou až příliš divácky vstřícné a přehledné, že jejich kladní hrdinové působí až příliš ušlechtile; že se tyhle vlny netříští o skály, nýbrž rolují po písečné pláži. Při vědomí zápasu a nasazení, které za tím úctyhodným filmem stojí, se to nepíše snadno. Ale film o gruntovní novinařině a étosu pravdy nepotřebuje recenze, které by ho lakovaly na růžovo.
