Číst Ballardovu Bouračku o sexuálním spojení člověka s technologií, když kolem běží zajíc, je protiúkol
Slow, pomalý přístup k umění, kdy je čas nejen hltat, nýbrž i trávit a zažít. Jako když zůstanete bez dechu v barokním kostele. Když se stanete svědky tance na břehu moře. Nebo když jste ve více než stoleté trampské hospodě, kde se pořád pravidelně hraje a zpívá. Umění si žádá siestu!
Na ostrově Karpathos jsem pozorovala holčičku na břehu moře. Gesty rukou lákala vlny, jemně hýbala prsty, když se vzedmula vlna a převrátila se do bílé pěny, otáčela rukama ve stejném rytmu. Zaujímala pevný, houpavý postoj. Viděla jsem tanec spontánní, autentický, srdečný. Dívka k němu nepotřebovala jeviště, žádné zadání, tančila moře a byla moře. Tančila z vnitřního impulsu.
Až na výjimky trávím prázdniny mimo „velký“ umělecký provoz. Na cestách umění stopuji, hledám ho při procházkách mezi jedním a druhým šálkem kafe, s ještě mokrými vlasy od každodenního plavání.
A o situace, kdy zůstávám bez dechu, není nouze. Třeba v barokním kostele svatého Havla ve Štolmíři. Stavba je oprýskaná, vybledlá, atmosféru má ale jedinečnou. Oltář a varhany jsou z roku 1688, původně oboje sloužilo v Sázavském klášteře. Prodýchat jsem to pak šla na nedalekou Kudrnáčovu stezku, polňačku, která spojuje Poříčany s Klučovem a je osázená novými dřevěnými plastikami.
V liteňském kostele jsem slyšela povídání malíře Jakuba Špaňhela při příležitosti malířského plenéru pořádaného místním zámkem a Národní galerií Praha. Potom Slapy. Kvůli arogantně nekoordinovaným opravám silnic jsou od hlavního města čím dál tím dál. Nejezdím tam teď na otočku, a tak jsem zjistila, že v Multifunkčním centru Štěchovice jsou vystavené historické pohlednice oblasti Svatojánských proudů. Ve více než stoleté trampské hospodě U Taterů v Třebenicích se pravidelně hraje a zpívá. Uprostřed lesní osady u Vltavy jsem si konečně přečetla kultovní knihu Bouračka od spisovale J. G. Ballarda o sexuálním spojení člověka s technologií. Jak kolem mne létali ptáci, motýli, proběhl zajíc, byl to poněkud protiúkol.
Vidím v tom slow, pomalý přístup k umění, kdy je čas nejen hltat, je čas trávit, zažít. Kdy je prostor dát si s uměním i potřebnou siestu.
