Neutopená štěňata a mladík v sukních: Literární cenu Knižního klubu získal Jiří B. Mayer s románem Závojnatky
Laureátem 29. ročníku Literární ceny Knižního klubu se rozhodnutím odborné poroty stal Jiří B. Mayer s románem Závojnatky, jehož recenzi vám níže přinášíme. Rukopis se prosadil v konkurenci 127 zaslaných prací, odměnou vítězi je vydání knihy pod renomovanou nakladatelskou značkou Knižní klub, prémie 100 000 Kč a originální skleněná plastika ve tvaru otevřené knihy. Vítězné dílo bylo slavnostně vyhlášeno ve čtvrtek 5. září 2024 v Kaiserštejnském paláci v Praze, akci moderoval Čestmír Strakatý.
S psaním o vlastním životě je to ošemetné. Některé epizody, které se při pohledu na prázdnou stránku jeví jako naprosto zásadní a neopominutelné, jsou ve skutečnosti celkem banální. Autor musí mít patřičný odstup a/nebo dobrého redaktora, aby dovedl provést čtenáře zákrutami vlastního života tak, aby o ně publikum v průběhu četby neztratilo zájem.
Z dětského domova do laskavých náručí
Debutový román Závojnatky Jiřího B. Mayera (37), jenž právě dnes ovládl Literární cenu Knižního klubu, to potvrzuje. Nebo alespoň zdánlivě. O autorovi samotném totiž zatím nelze nic moc zjistit – bezpochyby se však mnohé dozvíme z obvyklého mediálního kolečka, které po vítězství v této ceně následuje –, s jistotou tudíž není možné určit, zda se skutečně jedná o prózu autobiografickou.
Nicméně je tak stylizovaná. Jedná se v podstatě o bildungsroman, respektive coming-of-age román, jehož vypravěče a protagonistu Ferdinanda sledujeme především ve dvou klíčových fázích jeho života: Když si jej v pěti letech z dětského domova odvede rodina Maceškových a když se seznámí s o jedenáct let starším Jakubem.
Držkatý literát
„Narodil jsem se roku 1993 jako vedlejší produkt oslav. Taková hodně opožděná kocovina, dalo by se říct,“ píše v úvodu Ferdinand a v podobném duchu se následně nese v podstatě celá kniha. Jiří B. Mayer nepřejde žádnou příležitost blýsknout se jízlivým vtipem či slovní hříčkou. Později pochopíme proč, sám Ferdinand je totiž během dospívání pořádně držkatý mladík s literárním talentem, který s dospělými absolvuje slovní přestřelky plné bonmotů a nadsázky a často z nich vychází jako ten výřečnější.
Jenže zpočátku jsou vypravěčovy hrátky se slovy a pokusy o humor spíš na škodu. Jiří B. Mayer totiž sice vypráví z odstupu, ale čas od času přepne do perspektivy malého chlapce, takže mezi cynicky laděnými odstavci čteme například: „Abych pravdu řekl, mně bylo šumák, jestli se svojí novou rodinou zrovna čučím na Hip Hap Hop nebo na zprávy, kde pořád mluvěj o nějaký koalici, ale nikdy tam žádnou koalu neukážou.“
Začátek působí neuspořádaně, chaoticky. A bohužel se nejedná pouze o několik málo stran – problém Závojnatek je, že toho s protagonistou zažijeme až příliš a nezřídka si říkáme, proč by nás to všechno, s čím se Ferdinand do detailu svěřuje, mělo vůbec zajímat. Moc tomu nepomáhá vypravěčova tendence leccos popisovat s jakousi falešnou fatalitou: vytváří dojem, že daná záležitost bude mnohem významnější, než jak nakonec vyzní. Když se to stane popáté, pomalu přestáváme jízlivému Ferdinandovi věřit a ztrácíme o jeho stylistický výlev zájem.
Příliš mnoho neutopených štěňat
O nosná témata přitom v knize není nouze. Ferdinand popisuje nejen nesnadný proces sžívání se s novými rodiči, s jejich dvěma dětmi či svou vášeň pro chovatelství potkanů. Také se postupně dostává k vlastní sexualitě, respektive k tomu, že se necítí komfortně v mužském těle. Popisuje rozvod rodičů, nezájem a přezíravost ze strany spolužáků či to, jak se jeho okolí vyrovnávalo s faktem, že si čas od času rád oblékne sukni.
A dostává se až k Jakubu Petřekovi, ráčkujícímu rozvedenému známému Ferdieho starší sestry, který se nastěhuje do domu Ferdinandovy matky a postupně s mladíkem naváže přátelství. Dost komplikované přátelství přerůstající v poblouznění, jehož peripetiím jsou věnovány závěrečné zhruba dvě třetiny knihy. Ty jsou o poznání lepší než začátek. A to přesto, že ani zde nejsou všechny vtipy vtipné a leckdy vás při čtení napadne, že tu či onu pasáž si mohl autor odpustit. Ferdinand sám si to uvědomuje. Jenže na jednom místě přiznává: „Vyškrtnout odstavec je jako utopit novorozený vrh štěňat.“
Nepopiratelný talent. A co bude dál?
Závojnatky jsou nevyrovnané, přehnaně rozsáhlé, místy ztrácejí tempo, místy jsou až trapné. Přesto je mnozí budou dočítat s vědomím, že Jiří B. Mayer nenapsal svůj debutový román jen tak, ale že mu při psaní skutečně o něco jde, že je pro něj kruciální. A že píše s nepopiratelným stylistickým talentem. Když přimhouříme oko nad množstvím nezdařených a prvoplánových slovních hříček (někdy je třeba přimhouřit obě oči, viz třeba protagonistova „přezDÍVKA“), musíme uznat, že si debutující spisovatel se slovy rozumí. Četba Závojnatek není strhující zážitek, ale po jejich dočtení je člověk zvědavý, s čím autor přijde příště. A to není málo.
