Škrtací Krteček. Kristýna Trpková přináší osobně laděný psychothriller skrývající strašné tajemství

Má „zcela fiktivní“ příběh pěti dnes už dospělých sourozenců Herelových reálný předobraz?

Trochu ano. V rodině jsme měli spoustu násilníků a právě z interakcí s nimi jsem čerpala. Nikdo nikoho nezavraždil, ale jen díky štěstí, protože při několika příležitostech se to mohlo stát. Děda byl domácí násilník a alkoholik, stejně tak můj otec, ačkoli ten nás deptal hlavně psychicky. I románové běhání po zahradě se sekerou, zamalovávání krvavých šmouh po stěnách nebo škrcení páskem mají bohužel reálný předobraz. Hlavní zápletka Někoho z nás je pak inspirovaná miminkem, které se do naší rodiny narodilo, ale protože nebyly peníze, jen dluhy z hazardu, muselo jít k adopci. Aby z toho neměla naše rodina na vesnici ostudu, muselo se tvrdit, že dítě umřelo při porodu. Samozřejmě nechci adopci přirovnávat ke smrti, ale jako matka si něco takového nedovedu představit. Ačkoli pro to dítě bylo zmizet z naší rodiny tím nejlepším, co ho potkalo, sobecky přiznávám, že by pro mě osobně bylo přijatelnější vědět, že to moje miminko prostě nezvládlo, že zemřelo, protože bylo něco špatně, než žít do konce života s tím, že někde tam ve světě je a já ho nemůžu mít u sebe.

Původně jste autorkou detektivek, nyní jste napsala thriller z rodinného prostředí. Jak to, že je Někdo z nás až vaše pátá kniha? Takto výsostně osobní téma by mnohý spisovatel zpracoval ze všeho nejdřív.

Já se na to musela psychicky připravit. Dlouho jsem chtěla napsat něco jiného než detektivku, něco intimnějšího, thriller z rodinného prostředí o tom, jak společně prožitá hrůza dokáže rozložit i rodinu, která mohla fungovat hezky. Jako dítě jsem hodně trpěla tím, že jsme měli zločinné příbuzenstvo; některé ty lidi jsem měla ráda, jenže to nemohlo fungovat právě kvůli zátěži z minulosti. Táhne se to s námi po generace. Praděda, který je dávno po smrti, kdysi zkopal prababičku tak, že jí vyhřezla děloha z těla. Nicméně dokonce i v té době, kdy se domácí násilí ani toho nejhrubšího ražení prakticky neřešilo a bylo tabuizované, si za to šel sednout. Jeho potomci bohužel naplnili známý mýtus, kdy z mužů vyrostli agresoři a ze žen oběti. Moje máma si našla mého otce, což byl děda v bledě modrém. Nepracoval, pil, nasekal dluhy, kvůli kterým máma skončila v insolvenci… Mě osobně to stálo zdraví, propadla jsem bulimii. Odešel od nás až v mých sedmnácti letech.

Proto máte v knize kontakty na neziskovou organizaci, která řeší zejména právní pomoc obětem domácího násilí a příslušnou legislativu?

Ano. Aby čtenáři případně věděli, kam se obrátit, kde si říct o pomoc. To byl jeden z hlavních impulsů pro psaní Někoho z nás. Myslím, že soužití s tyranem mám v sobě dnes už zpracované a že mi ve finále víc do života dalo, než vzalo. I při výběru partnerů jsem si dávala pozor, byla jsem na ně v některých ohledech hodně přísná, jak mi vždycky začalo svítit výstražné světýlko při jakékoliv drobnosti, ze které se mohlo potenciálně vyklubat nějaké zlo. Nechci, aby to vyznělo neuctivě vůči mámě, ale byla pro mě odstrašujícím vzorem. S většinou své rodiny nekomunikuju a toxickým osobám se vyhýbám obloukem. Stále mě ale dokážou rozčilit případy, kdy se přehlíží násilí, včetně násilí na dětech. Musí se o tom mluvit a psát, a když už mám tu zkušenost a můžu do knížky vepsat odkazy na nápomocné organizace… Pokud to jedinému potřebnému člověku pomůže, mělo to smysl.