Máte kérky? A musíme je vidět? V českých ulicích a hromadné dopravě se nám rozmohl takový nešvar...
Jednou z mála obecně přínosných funkcí tetování bylo, že napomáhalo při identifikaci mrtvol. Teď už neplatí ani tohle. Potetovaný je u nás každý druhý a ty obrázky a čmáranice jsou tak zoufale stejné! Ano, každý má naštěstí právo si se svým tělem dělat, co chce, i když z toho lékaři někdy bývají zoufalí. Ale jak je horko, a že jsme si ho tohle léto užili dost, a začnou se odkládat svršky, lidé toho o sobě svým zabarvením řeknou daleko víc, než nejspíš chtěli a měli – podobně jako svým chováním na sociálních sítích.
Zejména městská hromadná doprava se tak stává přehlídkou nevkusu, kde jeden neví, kam uniknout očima. Existují tetování jako ekvivalenty ponožek v sandálech, tetování odpovídající falešným „vujtonkám“, tetování ladící k vyhřezlým tangám. Jsou tetování, která křičí „bylo mi šestnáct a měl jsem pak měsíc zaracha“, „nevěděla jsem, že ztloustnu“ nebo „jasně že umim anglicky“.
Ale možná ještě horší než škrábanice švabachem, lvi přes půl zad, etnické klikyháky nebo kousky, co vypadají jako prohraná sázka, jsou výtvory, které mají zřejmě působit vkusně, umělecky či hlubokomyslně. „Tenhle ornament pro mě má zásadní osobní význam!“ Něco podobného si může říkat i člověk, který si nahodil chalupu brčálově zelenou omítkou, a možná ho to nestálo ani o tolik víc než pořádná kérka, ale koukat se na to musíme my.
Ano, musíme: přemíra tetování ve veřejném prostoru je vizuální smog, něco jako výlohy thajských masáží na Staroměstském náměstí, billboardy kolem dálnic nebo plakáty politických stran. Takovým smogem se nelze nedusit, podobně jako se nelze nelekat, že má tenhle pomalovaný chlapec gangrénu nebo že tuhle tetovanou tetu – s tímhle půvabným výrazem přišla v jiné souvislosti spisovatelka Daniela Fischerová – někdo počmáral fixou. Znovu: každý má právo si se svým tělem dělat, co chce. Ale proč se tím dobrovolně hlásit k nejnudnějšímu mainstreamu, připojovat se k nejšedivější mase?
