Nová Vrána je černá zrovna tak jako růžová, morbidní i beznadějně romantická – a devadesátkově „čistá“
A jestli neumřeli, mají se takhle mocky rádi dodnes, řeklo by se po první půlhodině filmu Vrána. I když pak kladní hrdinové právě že umřou dost rychle, letošní adaptace superhrdinského komiksu Vrána se od předlohy i od kinoverze z roku 1994 liší důrazem na vztah ústřední dvojice milenců. Pro nás je snímek s Billem Skarsgårdem a FKA twigs v hlavních rolích atraktivní i výraznou českou stopou.
Komiksem Vrána, vydaným v roce 1989, se jeho autor James O'Barr pokoušel vyrovnat s tragickou smrtí své snoubenky. Ve filmové verzi z roku 1994 mladá žena jménem Shelly zemře v samém úvodu a jejího nastávajícího, rockového muzikanta Erica Dravena, poznáváme až posmrtně. V novém filmu ale s Ericem a Shelly naživu strávíme desítky minut, jsme svědky jejich seznámení i rozvíjejícího se vztahu. Mechanismus Ericova návratu do pozemského světa je pak komplikovanější než v minulých zpracováních: nejde jen o pomstu, nýbrž i o to, že ústřední padouch Roeg má stejně jako hlavní hrdina nadpřirozené schopnosti.
Ortodoxní fanoušci předlohy i původní filmové adaptace, jež se stala kultovní kvůli tragické smrti představitele Erica Brandona Leeho, který zemřel při natáčení, tedy mají důvod být nespokojení: snímek Ruperta Sanderse (Duch ve stroji, Sněhurka a lovec) se od originálů značně odklání. Přitom i on je v něčem jakoby třicet let starý, důkladně devadesátkový: nenajdete v něm žádnou (sebe)ironii, žádný humor, žádné LGBTI+ postavy, násilně vešroubované etnické minority, společenskou uvědomělost, nic z toho, co je v dnešních zaoceánských filmech skoro povinnost.
Chce to vlastně dost odvahy, vyprávět příběh o tragické lásce až za hrob až takhle gymnaziálně čistě, se srdíčkem na dlani. Vrána model 2024 je vypjatý romantismus à la 19. století šmrncnutý archetypálními příběhy (jednoho napadá hlavně Orfeus a Eurydika) a estetikou dnešních lesklých časopisů. Hlavní hrdinové jsou krásní, mladí, potetovaní lidé s tvářemi a těly z katalogů modelingových agentur, trochu rozervaní, ale jen tak, aby to působilo sexy a aby díky tomu mohli skládat instantní básničky a písničky. Sluší jim to v růžových uniformách léčebny, kde se seznámí, i ve značkovém spodním prádle, když spolu v luxusním bytě skotačí na loži. Nemají existenční starosti, žijí ze vzduchu a čisté lásky. A jestli neumřeli...
Ano, po tomto zdlouhavém úvodu nechá Roeg Erica se Shelly zamordovat, protože na něj mají kompro. Eric se však promptně – ne až za rok jako v původním filmu – vrací se záhrobí takřka nezranitelný a s dalšími nadpřirozenými schopnostmi. V duchu legendy z komiksu ho vede, respektive spíš jen pozoruje, tajemná vrána, respektive pořádný krkavec. Novopečený superhrdina na sebe vezme vraní stylizaci, zejména prostřednictvím černé barvy. Po růžovém začátku tak nastoupí temná fáze snímku, která se brzy smíchá s rudou, protože Eric se vydá cestou krvavé pomsty: Vrána má katanu a nebojí se ji použít.
V této fázi česká stopa kulminuje. Vrána se natáčela v Praze, což s sebou nese nejen řadu neotřele použitých místních lokací (nákladové nádraží Žižkov je předpeklí, zahraje si nejen stará budova Národního divadla, ale i ta ohavná ulička mezi ní a Novou scénou, atd.), nýbrž i mnoho tuzemských tváří, které však na plátně vydrží většinou jen několik vteřin, než je Vrána zmasakruje. Strašlivou smrtí zhyne například Jan Budař, Karel Dobrý nebo množství českých kaskadérů. Déle divákovi na očích vydrží Darija Pavlovičová coby Roegova další oběť – dívenka křehká, panensky čistá, s tváří jako obrázek a už teď určená k zatracení, prostě opět romantismus až na půdu.
Můžeme se ušklíbat nad tím, že Vrána je kýč a brak, můžeme ohrnovat nos nad její reklamní estetikou, můžeme se pohoršovat nad přežitými stereotypy, můžeme se rovnou smát paralelní montáži masakru s operním představením, což je postup tak omšelý, že ho používají už i gangsterky o devadesátkové mafii na východním Slovensku (Válka policajtů). Ale měli bychom také uznat, že ve chvílích, kdy se snímek změní ve videoklip (a že je to často, nejlépe asi při útěku z léčebny za zvuku skladby Disorder od Joy Division), má audiovizuální působivost, která k oné vypjaté romantice, kýči a tak dále prostě sedí.
Bill Skarsgård (bubák z nedávné verze hororu To), FKA twigs (možná zpěvačka, ale určitě ne herečka, i když tady stejně nemá moc co hrát) a Danny Huston (Roega hraje podobně jako vůdce upírů Marlowa v jiné komiksové adaptaci, 30 dní dlouhé noci) jsou pro hlavní role vybraní ideálně a nekomplikují je nedejbože nějakými nuancemi. A když už sledujeme Vránu jako videoklip přerušovaný příběhem, nelze přitom nemyslet na podobně přímočaré, nekomplikované, stereotypní a beznadějně romantické klipy z 90. let jako byly ty k baladám od Aerosmith, Bon Jovi a dalších poprockových kapel. Pravá láska a kýč jsou věčné – a tenhle je tak nezáludný, že to tomu filmu ani nelze mít za zlé.
