Myslím si, že máme právo dělat si legraci naprosto z čehokoliv, říká dánský výtvarník Mortensen
Možná jste ho letos potkali na veletrhu Svět knihy. Podsaditý vousáč v džínové bundě a s mírně vytřeštěným výrazem vypadal spíš jako heavymetalový fanoušek. John Kenn Mortensen (45) je ale sám celebritou s 335 tisíci sledujících na Instagramu. Dánský výtvarník publikoval v roce 2011 v malém nakladatelství soubor hrůzostrašných kresbiček Lepíkové příšery a všem bylo jasné, že se zrodila hvězda – čeho vlastně? Humoru, nebo hororu? Obrázky kreslené opravdu na „lepíky“, tedy žluté post-it lístečky, spojují obojí. Knihu česky vydalo nakladatelství Argo stejně jako Vánoční bestiář, kde si můžete v každý adventní den přečíst o jednom monstru ze světového folklóru, a také Mortensenem ilustrované převyprávěné pohádky bratří Grimmů.
Hororová témata se u vás často pojí s dětmi a rodinným prostředím. Jaké jste měl dětství?
Vyrůstal jsem v průměrné středostavovské rodině, a co se týče kamarádů a rodičů, měl jsem krásné dětství. Zato škola pro mě představovala hotovou noční můru. Nechápu lidi, kteří na školu vzpomínají s dojetím. Já byl naopak šťastný, když jsem dospěl do dospělosti. Naštěstí jsem si udržel své vnitřní dítě, nechtěl bych být stoprocentně dospělý. Moje školní léta byla strašná, protože jsem ani trochu nezapadal, byl jsem podivné dítě, a navíc jsme žili ve velmi konzervativní oblasti Dánska. Moje rodina se mnou měla docela problémy. Ne že bych zlobil, prostě jsem jen celé hodiny zíral z okna a žil ve svém vnitřním světě. Měl jsem starší sestru a dvě sestřenice, taky starší, a když jsem byl s holkama sám, bez rodičů, nebavil jsem je, a tak se mě snažily vyděsit k smrti. V noci třeba natáhly ze sousedního pokoje šňůrky, a když za ně tahaly, vypadalo to, jako by se závěsy samy hýbaly a dveře samy otevíraly. Pouštěly mi k tomu nahrávky strašidelných hlasů… Prostě dokázaly připravit docela komplikovanou hororovou show.
A měli jste se přesto rádi?
Pokud jsem s nimi chtěl být, musel jsem to nějak přežít. Pořád se v tom zdokonalovaly, a když zjistily, že už mě nějaký výjev neděsí, hned vymýšlely něco nového, ještě rafinovanějšího. Taky jsme se často společně dívali na hororové filmy, takže horor mám od dětství spojený s láskou a rodinou. Dalším důvodem, proč tak často zobrazuju dětství, je, že se s ním každý může ztotožnit. Každý z nás byl dítětem. A každý z nás jednou umře. Možná se někdy propracuju k jiným tématům, ale momentálně mě zajímá, co se s vámi děje, když jste děti, a co se s vámi děje, když umřete. Až to prozkoumám, posunu se dál.
Chcete říct, že když kreslíte monstra a kostry, vlastně filozofujete o smrti?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
