Čítanka (nejen) pro plochozemce: Publikace Zeptej se vědce popularizuje vědu na špičkové úrovni
V době, kdy se na nás valí z internetu plochozemci, zpochybňovači čehokoliv a šarlatáni, potřebujeme skutečnou vědu víc než kdy jindy. Dříve jste se k jejím výsledkům v podobě nových postupů a vynálezů dostali tak jako tak. Dnes bychom si ale z vědy měli půjčovat ještě něco: kritické myšlení.
Během covidové krize vznikla dobrovolnická skupina mladých vědkyň a vědců zaměřená na šíření vědeckých poznatků; samozřejmě i z frustrace z nejasných a protichůdných informací na internetu týkajících se pandemie. Nyní má skupina Zeptej se vědce více než tři stovky lidí – a nově také knihu Zeptej se vědce (sestavil Aleš Dvořák, vydala Grada) s podtitulem Neexistují blbé otázky.
Neexistují blbé otázky? Vážně ne?
Kniha má šťastný koncept. Sestává z desítek velmi krátkých kapitolek, z nichž každá je uvozena otázkou či problémem, který je pak velmi srozumitelně vysvětlen někým ze jmenované skupiny. Text je následně ještě „recenzován“ zkušenějším kolegou. A jelikož skutečně neexistují blbé otázky, dočtete se tu, proč je moře slané, proč mraky nespadnou dolů, proč lezou kočky do krabic a jestli je možné proletět černou dírou (není).
Jednotlivé články nejsou vyrobeny podle jediné šablony, takže se tu setkáme s texty psanými v první osobě, v nichž autor upřímně přiznává, co se mu dohledat nepodařilo, texty pojaté jako úloha z učebnice matematiky (řešící třeba to, jakou silou se srazí dva lyžaři na svahu), v jednom článku dokonce autor sáhne po vlastním pozorování, protože v odborné literatuře odpověď nenalezl. V některých případech pedagogický um autora selže a otázku položenou na začátku (třeba Proč jsou přírodní prameny vody tak chladné) vlastně nezodpoví.
Často se témata jeví jako až příliš „zábavná“, ale i jejich prostřednictvím se při vysvětlování jevů naučíte, jak věci kolem nás vlastně fungují. Některá zjištění přitom jdou proti intuici. Pára stoupá vzhůru lépe než suchý vzduch, jak je to možné? I když se zdá, že pára je vlastně voda, čili musí být těžší, ve skutečnosti je v případě plynného skupenství lehčí díky dvěma atomům vodíku v molekule.
Takže proč je moře slané?
Jak je to s tou slaností moře, kterou řešil už Jan Werich ve známé pohádce? Moře je slané proto, že se do něj rozpouštějí různé soli z pevnin a také ze sopečných výbuchů. Při plavání nás sůl potrápí v očích, ale vězte, že bez soli by nám bylo hůře. Vodní pára, ač se tváří nevinně, patří mezi nejvýznamnější skleníkové plyny. Nad slanou hladinou se ale tvoří o něco méně než nad běžnou vodou. Díky, moře.
A víte, proč nás ve stresu bolí žaludek? Tělo posiluje důležité orgány a žaludek se v rámci tohoto procesu stáhne a není tolik zásobován krví. Tím pádem je náchylnější k dráždění žaludečními šťávami. A víte, milé čtenářky, že opravdu existuje lékařsky definovaná porucha zvaná „zlomené srdce“? Jmenuje se odborně takotsubokardiomyopatie. Ano, jmenuje se jako nějaký tamagoči, protože ji tak pojmenovali v Japonsku. Ti, kteří zlomené srdce nemají, si pak mohou „vychutnat“ kapitolku Cunnilingus versus Actimel.
Víme, že nic nevíme, ale až tolik to nevadí
Důležité je, že autoři textů vesměs netvrdí, že vědí všechno o všem. Velmi často naopak upozorňují, že některé oblasti tématu ještě nejsou dobře prozkoumané. Že ve vědě není nikdy nic daného na věky věků, dokazuje bezděky text editora Aleše Dvořáka uvozující sekci o Přírodě. Jako naprostou samozřejmost, dokonce bez odkazu na literaturu, v něm autor konstatuje, že za posledních čtyřicet let klesl počet volně žijících obratlovců na planetě o 60 %. Jenže ještě než kniha stačila vyjít tiskem, objevila se informace, že čeští vědci z Centra pro teoretická studia odhalili závažné metodologické chyby ve výpočtech Living Planet Indexu, který s touto apokalyptickou informací přišel, načež ji sdílela světová média. Zdá se, že tak zlé to přece jen není.
Tato nejistota, že nevíme bezpečně vlastně vůbec nic, by nás neměla paralyzovat. Naopak ukazuje krásu vědy, která nikdy neustává v objevování nového ani v ověřování známého.
