Smrt, stěhování, soukromí: Společenství vlastníků a nájemníků jako mystická komunita?
Žijí „od sebe vzdáleni jen několik centimetrů, odděleni pouhými příčkami, sdílejí stejné prostory, které se opakují v každém poschodí, ve stejnou dobu provádějí tytéž úkony, jako otevírání kohoutku, splachování záchodu, rozsvěcování světla, prostírání stolu, několik desítek simultánních životů se opakuje od poschodí k poschodí, od domu k domu, od ulice k ulici. Zabarikádují se ve svém – jak se říká – soukromí a rádi by, aby ven neproniklo vůbec nic.“
Takto popsal Georges Perec v románu Život návod k použití vzájemnou lhostejnost průměrných obyvatel patrového domu, kteří o sobě skoro nic nevědí, takže po jejich smrti nebo odstěhování po nich v daném místě nezůstane žádná památka ani stopa. Minimálně na první pohled. Francouzská dokumentaristka a spisovatelka Ruth Zylbermanová se ovšem rozhodla alespoň u jednoho, prý náhodně vybraného konkrétního pařížského domu nejen ze zapomnění vytrhnout životní dramata, která se v něm odehrávala, ale zpětně z jeho obyvatel vytvořit komunitu propojenou snad více než jen prostřednictvím její imaginace.
Deportace židovských dětí a poválečná bída
Tak jako se na starých vratech domu odlupuje nejnovější nátěr odhalující starší barevné vrstvy, zkoumá Zylbermanová souběžně i vrstvy paměti. Ve své knize Autobiografie jednoho pařížského domu: Příběhy, osudy a deportace 1942–1944 sleduje vznik činžovního domu s číslem 209 v pařížském 10. obvodu na ulici Saint-Maur v padesátých letech 19. století i to, jak se do životů jeho obyvatel následně promítaly dějinné zvraty. Prusko-francouzská válka, Pařížská komuna a její porážka, Dreyfusova aféra, ale hlavně druhá světová válka a deportace mnoha židovských rodin včetně devíti dětí...
Zmíněn je i poválečný vývoj v kontextu typických dějin podobných budov v dělnických čtvrtích Paříže v posledních desetiletích 20. století. V sedmdesátých letech tam většinou bydlí přistěhovalci nebo staří lidé a platí nízké nájemné majitelům, kteří nemají zájem dělat velké renovace; čtvrti výrazně chudnou. Nájemníci, kteří si to mohou dovolit, odcházejí, nejčastěji na předměstí, zatímco ostatní zůstávají, ale v čím dál nuznějších podmínkách. Na konci devadesátých let majitel prodá dům obchodníkovi s nemovitostmi, jenž se zbaví squatterů a pokud možno i dřívějších nájemníků, aby mohl dům rozprodat po jednotlivých bytech. Koupí si je mladé páry, někdy z venkova, častěji z Paříže, které nejsou nutně zvlášť bohaté, ale mají malý základní kapitál. Tito nově příchozí pak provedou rekonstrukce a „gentrifikují“ celý dům, v němž pořád žije i několik nájemníků ze starých dob.
Komunardi i řemeslníci, odbojáři i udavači
Všem obyvatelům, o nichž se alespoň něco dozvěděla, dává autorka hlas, a ty v závěru dokonce propojuje v jeden imaginární chór. Standartou všech jejích hrdinů by podle ní mohl být čtverec oblohy nad dvorem uvnitř jejich domovního bloku: „My z dvě stě devítky, my chuďasové, mrtví i živí, zmizelí i navrátivší se, komunardi i řemeslníci, odbojáři i udavači, my zamilované dívky i povětrné ženštiny, my Kabylové, Poláci, Židé, Portugalci a Bretoňci, Maročané a Italové.“
Stále si přitom uvědomuje a reflektuje, že jde o její vlastní konstrukci, dokonce její „fantazma“. Jádrem jejích snah je touha vřadit své hrdiny, třeba i proti jejich posmrtné vůli, do „jediné posloupnosti, bratrské genealogie“, byť by její členy nepojilo nic víc než stejná adresa. Tak se Ruth Zylbermanová pokouší, i když přiznává, že je to dětinská snaha, dodatečně bojovat proti samotě a zapomnění, pozměnit realitu příběhem, který odvypráví. Zylbermanová pátrá po bývalých obyvatelích nebo jejich potomcích po celém světě a nutí je rozpomenout se i na traumatická období jejich životů, ač je to pro ně často bolestivé. Jak vysvětluje, existuje hlavní, bezpečná silnice vzpomínání: ta, kterou celý život „udusáváme, urovnáváme, poklízíme“, a pak paměť skrytá či vytěsňovaná, „divoký, znepokojivý prostor ohrožující křehkou rovnováhu onoho hnízdečka paměti, které jsme si v průběhu času vystavěli, abychom prostě přežili“.
Jako Lamková, jako Boučková
Zylbermanová ovšem píše hlavně o fyzickém prostoru svého domu, který pojímá jako prodloužení lidského těla; někdy bezpečné, jindy natolik nepřátelské, že jeho zdi znásobují úzkost, únavu a stísněnost těch, kteří se do něj s důvěrou uchylovali. Pozastavuje se nad tím, že tytéž zdi, které obyvatelům skýtaly útočiště, za války mohly naopak fungovat jako past.
I ti, kteří jsou dávno po smrti, v domě zanechali svoje stopy. Například na zdech sklepů, kde spolu živí a mrtví žijí v nejtěsnějším sousedství, protože právě tam se proplétají jejich písmena a kresby a „uvolňují se z nich smíšené prachové částice“. Zylbermanová dokonce věří v to, že podobně jako v Černobylu „zářila“ zvířata, stromy a lidé zasažení neviditelnými radioaktivními částicemi, září i zdi jejího domu, protože zůstávají navždy zasaženy možná ještě hůře detekovatelnými částicemi, které vysílá sdílená láska. Souběžně se autorka snaží doložit, že komplementárně se do lidské psychosomatiky otiskuje prostředí, které daný jedinec dlouhodobě nebo v dětství obýval, snad ve smyslu, jako to popsal třeba filozof Gaston Bachelard v knize Poetika prostoru. V ní tvrdí, že i po nepřítomnosti trvající desítky let bychom se popaměti dokázali orientovat v kdysi známém domě: zažitým pohybem bychom otevřeli vrzající dveře a beze světla vyšli na půdu. I ta nejmenší západka a pohyb, kterým se dá ovládat, „nám zůstala v rukách“.
Poslední dobou vychází čím dál víc knih, které se zaměřují na historii jednotlivého domu. Z těch novějších zmiňme publikaci Hany Lamkové O Vinohradech, kdysi královských: Příběhy z bulvárů i zákoutí (vyd. Vyšehrad, 2023) nebo Terezy Boučkové Dům v Matoušově ulici (vyd. Odeon, 2024). Podobných by se daly napsat statisíce, vlastně o každém domě. Ne každý by ale pro to byl ochoten obětovat tolik jako Ruth Zylbermanová. A ne každý by to zároveň dokázal využít k tak hlubinné meditaci o našem vztahu k věcem a o tom, proč se lidé někdy ke svým bližním, s nimiž se denně potkávají, náhle začnou chovat jako k neživým objektům.
