Kolumbus? Hnus a šlus. Co mají všichni Američani společné? Historická traumata!
Jan Kaliba ve své dvousetpadesátistránkové novince s názvem Zápas o Ameriku referuje o Americe, která je politicky čím dál víc polarizovaná a zmítaná rasovými spory. Témata, která se ve zdejších médiích objevují často, autor dokáže nahlédnout nevšedním způsobem nasvěcujícím četné paradoxy tamní každodenní skutečnosti.
Reportér Jan Kaliba (* 1983) roku 2014 získal ocenění Novinářská křepelka za mimořádnou schopností hledat lidský rozměr v životech sportovců. V letech 2017 až 2023 byl zahraničním zpravodajem Českého rozhlasu v USA a jedním z výstupů jeho tamního působení je i jeho kniha reportáží Zápas o Ameriku s podtitulem Hlasy z rozeštvané země. Vydalo ji nakladatelství Argo.
Hledání lidského rozměru
Kaliba v ní například píše o zapřisáhlých příznivcích Donalda Trumpa, kteří žijí na ostrově, na němž každodenně vidí stoupání mořské hladiny vinou globálního oteplování, ale spolu se svým politickým idolem tento fakt popírají. Nebo o „bělošských“ Američanech žijících v blízkosti zdi oddělující jejich stát od Mexika, kteří jí musejí několikrát za den projet, když se chtějí dostat na svoje pole.
Na řadu se dostává i sport. Třeba Super Bowl, finálový zápas a vrchol play-off National Football League v americkém fotbalu, v USA nejsledovanější televizní program roku, kdy se celá země zastaví a sleduje to samé. I zde autor hledá především „lidský rozměr“: píše o tom, že pro mnohé chudé a marginalizované Američany může být fotbal jednou z mála šancí, jak se dostat ke vzdělání a propracovat se k důstojné budoucnosti.
Velkou pozornost Kaliba věnuje právě Spojeným státům „indiánským“ a „afroamerickým“. Poukazuje přitom na hluboké rozpory, které někdy štěpí i zmíněné dvě komunity samotné. Kupříkladu i jeden z mála amerických černošských senátorů tvrdí, že Amerika není rasistická země a že výstřelky rasismu jdou na vrub jednotlivců – s čímž ovšem mnozí další Afroameričané nesouhlasí. A zřejmě ani autor, vždyť právě Afroameričané statisticky nejčastěji obývají nejhorší byty s jedovatými olověnými nátěry, se šváby a prašností, která způsobuje astma atd.
Kolumbus? Hnus a šlus, říkají mnozí
Kaliba probírá i problematičnost některých složek kulturního dědictví a kontroverzních významných historických postav. Například Kolumbus je zvláště pro mnohé Američany italského původu významným hrdinou, s nímž se identifikují, zatímco pro některé domorodé Američany nejde o „objevitele“, ale o zločince srovnatelného dokonce s Hitlerem. Což je těžko slučitelné, nicméně stále více se prosazuje interpretace, která je k slavnému italskému mořeplavci kritická. Proto čím dál víc amerických států či měst slaví druhé říjnové pondělí místo Kolumbova dne jako Den původních obyvatel. Také město New York v roce 2021 přestalo užívat název Kolumbův den. S ohledem na zdejší početnou italskou menšinu to bylo třaskavé lokální téma. New York teď slaví Den domorodců a Den italského dědictví, ovšem členové italského výboru městské rady oznámili, že budou i nadále používat původní název s odkazem ke Kolumbovi.
Podobně i názvy a loga mnoha lokálních sportovních klubů jako Redskins jsou sice místními bílými Američany vnímány jako tradiční a pozitivní identifikační symboly, ale jejich domorodí spoluobčané je vnímají jako urážlivé. Což zesilovaly reportáže z utkání, ve kterých novináři po porážkách daných týmů s oblibou používali fráze typu „Rudokožci (Redskins) byli skalpováni“. Odpůrci těchto pojmenování namítají, že podle výzkumů posilují negativní stereotypy o původních obyvatelích a snižují sebevědomí indiánské mládeže: „Oni vidí, jak jsou zobrazovaní, a mají sami ze sebe špatný pocit. Takže všechny tyhle sportovní týmy vydělávají na úkor našich dětí a našeho duševního zdraví. Je to miliardový dolarový průmysl a my už přes čtyřicet let bojujeme za to, aby se indiánské názvy změnily.“
Autor podnětně píše i o tom, jak ambivalentní vztah mají indiáni k původně křesťanským Vánocům. Jejich komunitní povahu přímo milují, protože obecně rádi slaví, obdarovávají se, projevují si lásku. Nicméně to vše je částečně zastíněno tím, že příchod křesťanství znamenal ničení jejich původní kultury i masové vraždy jejich předků.
Mayova indiánská romantika
Českému čtenáři bude nejbližší další téma, které autor v souvislosti s historií indiánů a jejich vnímáním a zobrazováním probírá, totiž díla Karla Maye. Původní Američané právem říkají, že May životy jejich předků romantizoval, i když způsob, jakým s nimi evropští kolonisté zacházeli, rozhodně romantický nebyl. Mayovým románům se však ani podle současných potomků indiánů nedá upřít, že podnítily zájem o jejich předky u celých generací Evropanů. Mnozí Evropané o indiánech díky tomu mají až vědecké znalosti, ba dokonce o nich vědí víc než běžní (bílí) Američané, tedy než lidé ve vlastní zemi.
O USA u nás vychází mnoho knih, každá je představuje z odlišného hlediska. O každodenním životě středostavovské rodiny a jejích rituálech více pojednal Americký deník Jany Ciglerové; o vražedné americké zbraňové kultuře a množících se hromadných střelbách Amerika na mušce Davida Miřejovského; o Češích, kteří pozitivně využili šance, jež jim nová země poskytla (včetně Bohdana Pomahače), ale i o protikladné symbolice jižanské vlajky Rozpojené státy Martina Řezníčka.
Antropolog Jan Kaliba
Kalibova kniha není tak široce tematicky rozkročena jako třeba ta Řezníčkova, a také je pesimističtější: Martin Řezníček psal o tom, že alespoň v krizových okamžicích typu živelních katastrof se Spojené státy dokážou sjednotit. V Kalibově knize sdílejí Američané společná historická traumata, která je ale rozdělují, protože je jednotlivé skupiny prožívají často zcela protikladně.
Zvláště problematiku domorodých obyvatel a Afroameričanů Kaliba probírá skutečně do hloubky a ve všech jejích nuancích, snaží se vidět realitu i jejich očima. Odráží se v tom zřejmě i to, že kdysi chtěl být kulturním antropologem, což se mu nepovedlo, ale i takto si svoje přání z mládí kompenzuje. Či snad částečně i plní.
