Trochu román, trochu zápisník. Tereza Boučková píše v nové knize o šoa i o válce na Ukrajině
Českou literaturou se prohání vlna autofikce. Při nekonečném hledání odpovědi na otázku, co to vlastně autofikce je, došel kdekdo ke zjištění, že se nejedná o žánr posledních několika let – naopak, že je tu s námi už pěkně dlouho. Co jiného než autofikce je slavná trilogie Svatby v domě Bohumila Hrabala? A co taková série knih s Dannym Smiřickým od Josefa Škvoreckého či Český snář Ludvíka Vaculíka? Jedná se vesměs o tituly, které by dnes byly označeny za autofikční (a některé z nich nejspíš i za šovinistické). Za autofikční tak lze považovat i knihy Terezy Boučkové (*1957).
Už její prvotina Indiánský běh (samizdatově vyšla na konci osmdesátých let, oficiálně v roce 1991) vzbudila značné pozdvižení, protože se v ní mladá autorka podle některých nevybíravě vyjadřovala o svém otci, spisovateli a dramatiku Pavlu Kohoutovi. Ještě větší rozruch vzbudil Rok kohouta z roku 2008, v němž tehdy již etablovaná spisovatelka popisovala strázně se dvěma adoptovanými romskými chlapci.
Nyní vydala jedna z nejoblíbenějších tuzemských prozaiček posledních dvou dekád novou knihu. Zatímco Rok kohouta byl stylizovaný jako deník, Dům v Matoušově ulici, jak se novinka vydaná Odeonem jmenuje, má jiný rámec. Autorka se v něm vydává po stopách obyvatel titulního domu, v němž vyrůstala a kde nyní opět žije.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!