Never more systémové chudobě českého divadla, která už prorůstá i do mainstreamových kruhů
Možná ty divadelní soubory a festivaly zná jen okruh fajnšmekrů, ale množství, v jakém věší řemeslo na hřebík kvůli nedostatku financí, je alarmující. Příště může skončit scéna, kam chodíte rádi vy... Dva nové české dokumenty o užitém umění se nám nepozdávají každý z jiného důvodu. A stýská se nám po geniu loci Vilímkova nakladatelství.
Kateřina Kadlecová: Je chudý jako herec, říká se. A v Česku to platí zvlášť. Ti filmoví to samozřejmě mají jinak, hoví si ve svých vilkách u móře ve značkových oblečcích, ale zeptejte se kohokoli, řekněme, z ústeckého Činoheráku, jak to mají v regionech… Po šestnácti letech skončil nezávislý soubor Masopust, který působil při pražském Divadle Na zábradlí, už loni to kvůli „systémovým faktorům“ a nutnosti „neudržitelného nasazení“ zabalili pořadatelé luhačovického alternativního multižánrového festivalu Luhovaný Vincent, s divadlem skončil oceňovaný divadelní režisér Jan Frič… Tyto radikální kroky vyvolal čím dál větší problém s financováním a provozem tuzemských divadel. A bohužel už ne jen těch nezávislých.
Marek Gregor: Těžko se mi to píše, ale nejsem úplně spokojený se dvěma dokumenty o historii užitého umění u nás. Architektura ČSSR 58–89 poutavě navazuje na knižní epos Vladimira 518, jen filmu chybí přísný střih; 126 minut je moc. To Identita – příběh českého grafického designu, v knižní podobě skvělý počin, se ve filmové verzi ve jménu svižnosti ztrácí. Zbytně si prohlížíme nudné současné filmové plakáty, vizualita pražského metra zapomněla na Rostislava Vaňka a underground a nezávislá kultura s Karlem Halounem, Revolver Revue nebo samizdatem se tvůrcům do stopáže vůbec nevešla.
Vojtěch Rynda: Byl to nádherný kus staré Prahy, o kterém nevěděl zdaleka každý: vnitroblok mezi Spálenou a Opatovickou, oáza klidu v ruchu velkoměsta, místo mimo obvyklý čas a prostor a taky báječná zkratka, když se člověku toho času zrovna nedostávalo. To, že se areál někdejšího podniku Nakladatelství a tiskárna Josef R. Vilímek, jehož historie je sama o sobě fascinující, bourá a přestavuje, není žádná novinka, ale vidět současný stav věcí a cítit prchající genius loci prostě bolí. Co tam má stát? Pětihvězdičkový luxusní hotel.
