Místy nezáživná učebnice, osobní odskoky i oprášení Kriegla: Podcasteři Stehlík a Groman maturanty nepobaví
Michal Stehlík a Martin Groman jsou nejen autory podcastu Přepište dějiny, ale také (vysokoškolskými) pedagogy a otci dospívajících dětí. Snad i tyto jejich profesní a životní role se dostaly ke slovu při vzniku jejich nové společné knihy Přepište dějiny (nejen) k maturitě: České 20. století v souvislostech. V řadě knih, které připravili v souvislosti se zmíněným úspěšným podcastem, jde už o čtvrtý titul, vydaný sice opět nakladatelstvím JOTA, ale pojatý trochu odlišně.
Publikace Přepište dějiny (nejen) k maturitě: České 20. století v souvislostech je tentokrát standardní, chronologický výkladový text, který místy může připomínat až nezáživnou učebnici o dějinách Česka v „krátkém“ 20. století, přesněji o letech 1918 až 1992. Obecný výklad je ale doplněn statistickými tabulkami a dobovými citáty a komentáři lidí z nejrůznějších částí politického spektra. Protektorátní projev Emanuela Moravce lze číst těsně vedle agitační písně Voskovce a Wericha z téže doby, budovatelské rýmy Pavla Kohouta z 50. let 20. století se střídají s verši vězněného Jana Zahradníčka. Nejzajímavější jsou pak tematické exkurzy či odskoky.
Starý Zilvar z chudobince i vraždy v Babicích
Podcasteři Michal Stehlík (* 1976) a Martin Groman (* 1976) do knihy jaksi „propašovali“ i některá svoje osobní témata: Michal Stehlík mikrohistorii Dačic, v nichž strávil dětství, nebo vraždy v Babicích, o nichž jakožto historik napsal publikaci; novinář Martin Groman zase oprášil „svého“ Františka Kriegla. Autoři se nezabývají jen politickými dějinami, ale i každodenností, kulturou nebo vzrůstající rolí sportu.
Někdy obojí i nenásilně propojují, jako když v souvislosti s první světovou válkou upozorňují na tzv. posttraumatickou stresovou poruchu. Vojáci, kteří byli masově odvedeni na frontu, tam museli zažít šok. Tato jejich nepřenosná zkušenost ovlivnila i jejich každodenní fungování v nové republice. Postava starého Zilvara z chudobince od Karla Poláčka je podle autorů celkem autentickou ukázkou sociálně vyčleněného válečného invalidy utopeného v alkoholu, jakkoli je podána tragikomicky: „Můj otec, prosím, jemnostpane, jest almužníkem a chodí po domech žebrat, jelikož má dřevěnou nohu a jináč je také špatný.“
Dobře umetená cesta pro populismus
Rozhodně se pokoušejí o – v dobrém slova smyslu – vyvážený pohled. O oslavované kulturní vlně 60. let poznamenávají, že rozhodně ne všechna dnes již klasická díla oněch let byla nutně úspěšná a celospolečensky přijímaná. Což ale tehdy nevadilo, protože komerční úspěch nebyl vyžadován. O to větší byl důraz na společenskou odpovědnost, kritičnost a uměleckou úroveň. Kultura oněch „zlatých“ 60. let tedy podle autorů „vznikala ve světě, který se nebude a nemůže opakovat. Stát velkoryse podporoval produkci, ale míra kreativity a kvality výsledných děl už byla do značné míry na tvůrcích samotných. Aspoň na pár let. Unikátní situace. A tak je na ni třeba také hledět. Nikoli jako na ztracený ráj.“
I když výklad končí rozpadem federace, některé pasáže mají i výrazný aktualizující přesah směrem k současnosti. Například v souvislosti s 80. lety Stehlík a Groman píší o rozmáhajícím se konzumerismu, který když propojíme s individualizaci a návykem delegovat vše podstatné na někoho, „kdo se o nás postará“, je to podle nich „dobře umetená cesta pro populismus“. Tomu se podle nich i kvůli tomu u nás může dařit lépe než v jiných zemích.
Přepište dějiny (nejen) k maturitě: České 20. století v souvislostech nejsou tak odvážné a inovativní jako diskutované a pro mnohé kontroverzní Soudobé dějiny pro 9. třídy a víceletá gymnázia, kterých se mimochodem profesor Stehlík zastal. Pro mnohé kritiky učebnice nakladatelství Fraus by tato kniha mohla představovat jednu z uměřenějších alternativ. Každopádně pokud by čeští maturanti z dějepisu měli o nedávných českých dějinách znalosti na úrovni recenzované publikace, bylo by to přímo skvělé.
