Michal Viewegh se svou novinkou

Michal Viewegh se svou novinkou Zdroj: Archiv nakladatelství Ikar

Obálka knihy
Michal Viewegh
Michal Viewegh popisuje, o čem bude jeho nová kniha a proč změnil vydavatele
3 Fotogalerie

Zájezd do prd*le a sex s důchodcem aneb Michal Viewegh v roce 2024

Kryštof Eder

Na prvním ročníku veletrhu Kniha Brno sledoval debatu Michala Viewegha s Kateřinou Kadlecovou z Reflexu do posledního místečka našlapaný sál a fronta fanoušků s knížkami na podpis neopadla ani po půl hodině. Před pěti dny si prozaik mohl připadat jako král současné české populární prózy. Ovšem že autor nepíše tak dobře jako před lety, ví asi každý, kdo vzal v poslední době do ruky některou z jeho knih. A možností bylo. 

Bibliografie jednoho z nejpopulárnějších polistopadových spisovatelů se nadále rozrůstá v tempu zhruba jeden titul ročně. Naposledy vyšly Michalu Vieweghovi v jednom svazku dvě novely Obyčejná laskavost, Neobyčejná nestoudnost. Za pozornost stojí především druhá jmenovaná. Ukazuje totiž, v čem tkví hlavní problém současných Vieweghových knih.

Výjimečně čtyři stovky stran

Po přechodu pod křídla nakladatelské značky Ikar (Euromedia Group) vycházejí Vieweghovy romány s barvotiskovými obálkami a s notně vzdušnou sazbou. Už autorovy poslední knihy vydávané ve Druhém městě, s jehož majitelem a svým někdejším nejlepším přítelem Martinem Reinerem se Michal Viewegh v mediálně sledované kauze rozhádal (o čemž v debatě s Reflexem také hovořil), bylo třeba sazbu pořádně přifouknout.

Autor Účastníků zájezdu či Báječných let pod psa totiž před lety najel na publikační tempo co rok, to kniha (těžko říct, zda z důvodů finančních, nebo jiných) a některé jeho texty by se při obvyklé grafické úpravě smrskly na tenkou brožurku. To však není případ Vieweghovy novinky. Dvojice novel Obyčejná laskavost, Neobyčejná nestoudnost má téměř čtyři stovky stran.

Vyznamenání za sex

První z novel, Obyčejná laskavost, pojednává o pečovatelce Jiřině. Pracuje v domově důchodců, žije v manželství s nepříliš známým hercem jménem Ludvíkem – s nímž si Jiřina předává vypravěčský kolík a každý tak prezentuje svou verzi příběhu – a hned na začátku se dozvíme, že přebírá z rukou prezidenta Petra Pavla vyznamenání. A to proto, že v domově důchodců nezištně nabídla jednomu vilnému staříkovi svoje tělo – na jinou možnost uspokojení jeho tužeb neměl domov peníze.

Postupně se ukazuje, jak se kauza rozbíhala, jaký měla dopad na manželskou dvojici a jaké kontroverze vzbudila. Jedná se vlastně o vypravěčsky nepříliš zajímavou epizodu, která stojí na jednom nápadu a moc z něj nevytěží. Ostatně zabírá zhruba třetinu knihy. Jádro Vieweghova nejnovějšího svazku tvoří druhá z novel, Neobyčejná nestoudnost.

Účastníci zájezdu do prdele

Ta se roztahuje přes dvě stě třicet stránek, byť stojí na podobně triviálním námětu jako novela první. Mojmír, známé Vieweghovo alterego, je pozván na akci bohatého korporátu. Spolu s přítelem Jonášem, kterého na cestu přibere, se spisovatel vydá na výlet k Ďáblově prdeli, přírodnímu úkazu v České Kanadě. Tam má Mojmír přečíst povídku a vyinkasovat padesát tisíc korun. Celá záležitost je o to peprnější, že v korporátu pracuje jeho bývalá manželka Hedvika (i tento pseudonym autorovi čtenáři dobře znají).

Všichni „účastníci zájezdu“ na sobě mají mít karnevalové kostýmy, což zakládá pestrou řádku rádoby vtipných situací a dialogů, jimiž je novela nabitá. Samozřejmě se dočkáme i vtípků namířených na cíl cesty („Jedeme do prdele,“ haha).

Proč? A proč tohle?

Člověka nemusí ani tolik namíchnout hloupý humor novely – jeden z čelných představitelů firmy je Vietnamec a přijede v kostýmu Rákosníčka –, jako spíš to, že tak prázdné psaní aby v české literatuře pohledal. Mojmír se nejprve „seznámí“ s většinou účastníků, což znamená, že hrají jakousi slovní přetahovanou o to, kdo se blýskne lepším bonmotem. Tato část zabere sto tiskových stran, protože se Mojmír musí seznámit skutečně s každým, kdo mu přijde pod ruku. Je to nicméně jen jakási předehra k „surovější“ slovní výměně, během níž na Mojmíra ředitelka firmy v autobuse začne řvát, že nic neví, nic neumí ani pořádně anglicky se nedomluví.

Proč se něco takového děje? Kdoví. Během četby mě odpověď na otázku, proč hodlal korporát zaplatit spisovateli tučný honorář, když do něj kdekdo ryje, nenapadla. A nepředpokládám, že by mi něco uniklo. Novela je tak řídká a bez nápadu, že člověk po nějaké době jen žasne, že něco takového rozepsal spisovatel na více než dvě stě stran.

Nakonec se dočkáme velkolepého finále, kde Viewegh (pardon, Mojmír) všem vytře zrak a nádavkem si ještě přečteme povídku, kterou spisovatel zájezdu přečetl. Jde sice o další příklad naprosto očividného a zbytečného natahování rozsahu, ale „přece se to nevyhodí“.

Zase za rok!

Nevím, zda Michal Viewegh píše rád, ale evidentně píše hodně. Těžko říct, proč musí všechno, co se mu podaří dotáhnout k jakž takž přijatelnému závěru, hned vydávat. Na jednom místě Mojmír tvrdí, že když ho někdo dehonestuje, představí si fotbalový stadion zaplněný zhruba pětadvaceti tisíci jeho věrných čtenářů. Nedovedu si představit, že by si autorovu novinku přečetlo takové množství lidí a ještě se těšilo na další knihu. Která s největší pravděpodobností dorazí na pulty knihkupectví příští rok.