Amorální blasfemik, alkáč, tuberák. Kniha o filozofu a spisovatelu Ladislavu Klímovi je kapesním strojem času
Kdo někdy psal diplomku, ví, jaká je to práce. Člověk buší do klávesnice a modlí se, aby stránky přibývaly. Někteří na to ale jdou poctivě a pro dvě slova prostudují dvacet stran, nikoli naopak. To je případem disertace Matěje Klímy Ladislav Klíma v české kultuře, za kterou leží spousta mravenčí práce. Je skvělé, že si našla cestu do příjemného ápětkového formátu, na hmatově i zrakově pohostinné, nažloutlé listy. Na podzim ideální – také proto, že na podzim 1904, před sto dvaceti lety, Ladislav Klíma (1878–1928) literárně debutoval filozofickým spisem Svět jako vědomí a nic. Bylo mu šestadvacet a vydal ho skromně pod iniciálou L.
Pokud jste vděčnými čtenáři časopiseckých recenzí, u kterých vždycky fandíte haněnému autorovi, bude vás studie Matěje Klímy (* 1993) Ladislav Klíma v české kultuře (vyd. Univerzita Karlova, 2024) bavit. Autorem je teprve jednatřicetiletý absolvent filozofie a bohemistiky z Univerzity Palackého v Olomouci a komapratistiky z Univerzity Karlovy v Praze; o vydávání děl spisovatele a filosofa Ladislava Klímy, o jejich interpretacích, ale i četných mýtech s nimi spojených s Matějem Klímou hovořila Terezie Pororná v poslední Revolver Revui č. 137/2024 a zde najdete ukázku.
Zda je, jak napovídá příjmení obou, pokrevně spřízněný s předmětem svého bádání, medailon na zadní předsádce neinformuje. Na webu Univerzity Palackého lze dohledat páně Klímovu „bakalářku“, která analyzuje povídku jeho jmenovce Ladislava Jak bude po smrti. Momentálně učí literaturu na gymnáziu. Jeho studentům nelze než závidět.
Přítomná kniha není výpravná jako Toyen Andrey Sedláčkové (vyd. Prostor, 2023), která pro čtenáře domýšlí všechno možné a dýchá na něj atmosféru. Neobsahuje ani žádné fotografie. Jde čistě o předání vybádaných informací, čtenář ať si román napíše sám. Pan doktor tuto ambici nemá, což je v dnešní době plné různých zkreslených biopiců ohánějících se autenticitou sympatické. Jeho stroze, ale čtivě podané perly z archivů si užijete i tak. Přenesou vás do časů, kdy se recenzím říkalo recense a frčel ostrovtip Karla Čapka, Karla Poláčka nebo Eduarda Basse. Ladislav Klíma za nimi v humoru nezaostával, ale za svého života byl veřejnosti známý jen jako zachmuřený filozof. Jeho groteskní prózy byly zpřístupněny až post mortem.
Bon sens aneb Rozumbrada
V hlavní roli je dílo, takže nevadí, když předmětný spisovatel po šedesáti stranách odejde. S tím, že bude objeven až po smrti, byl nejspíš srozuměn. Od svého oblíbeného Schopenhauera věděl, že hlavním prostředkem ke každému úspěchu jsou přátelské styky. „Já, který žiju eremitsky, neměl jsem ani chlup od kamerada,“ svěřuje se na straně devatenáct. Odvaha k samotě byla u Klímy odvahou k originalitě. Tu pěstoval jako jiní tělesná nebo duchovní cvičení, místo kterých „praktikoval“ alkohol. Karel Čapek ho v redakci Lidových novin velkomyslně glosoval: „Klíma má ,bon sens’, po česku jak se říká ,rozumbrada’. Něco se z toho ale otisknout může.“ (s. 25) Jistě to myslel v dobrém, ale neodpustím si – lze najít něco, k čemu by se Karel Čapek nevyjádřil? Nebyl náhodou sám rozumbradou par excellence?
Hlavním apelem Klímy i knihy je, že byl takový brat, což je anglicky spratek. Omluvte anglicismus, svedla mě k němu světle zelená barva, ve které je kniha vyvedena. Zpěvačka a influencerka Charli XCX ji určila jako hlavní barvu „brat summer“ roku 2024. V influencerčině výkladu výrazu brat jde o drzého, hravě vyzývavého rebela a individualistu. Zkrátka egodeistu. Sebezbožštění u nás Klíma razil pod vlivem zmíněného Schopenhauera a hlavně Nietzscheho. Předběhl v tom dobu. Řečeno aktuální terminologií byl také nekorektní. Živelný, zábavný. Skvěle zestárl – dodnes je živý.
Odběratelčino utrpení
Nahlížíme do tehdejšího literárního provozu a vidíme, že vzorce se za sto let nezměnily. Odpůrci plivali, přátelé propagovali. Jen vzácní, opravdoví myslitelé byli neutrální a přicházeli s cennými vhledy. Nečteme jen o Klímovi, ale i o různých postavách soudobé publicistiky. Vymalováváme si je podle jejich názorů na našeho barda, případně podle jeho názorů na ně. Obojí je vzhledem k jeho provokativnosti často peprné.
Je to hra lesků a stínů, víc nemáme. Vlastně pokud jsme obeznámeni s některým Klímovým dílem, tak máme – vlastní slovo do pranice. V mém případě jde o Utrpení knížete Sternenhocha, první Klímovu publikovanou prózu, již jsem četl nedávno. Vyšla v roce 1928 a byla jediná, k jejíž výsledné podobě stihl něco říct, i když už ležel s tuberkulózou ve vinohradské nemocnici. Nakladatel Skeřík vzpomíná, jak s autorem diskutoval o variantách názvů. Jeho humor v knize přirovnává k Rabelaisovu. Mně připomínal Karla Poláčka, který ve stejném roce vydal první svou prózu, s níž dosáhl širšího ohlasu – Dům na předměstí. I ona pod smavým přednesem skrývá temný podtón.
Usměvavou Klímovu tvář česká veřejnost za jeho života nepoznala. V Utrpení knížete Sternenhocha je jeho filozofie díky poutavému ději dobře stravitelná. Velký podpůrce Klímovy práce, básník Otokar Březina, je ovšem jiného názoru: „Klímovi to velice uškodí, protože z knihy té budou jeho nepřátelé odvozovat důsledky i pro jeho filozofii a budou také v ní vidět pouze následek choroby a alkoholismu“ (s. 71). Dočteme se také, že odběratelka nakladatelství Symposion vypověděla členství, „ježto takové Utrpení knížete Sternenchocha patří do pornografie a jen pro pěknou vazbu knihy nekupuji“ (s. 71).
Apoštolův pohřeb
Ohlasy na Klímovu smrt nalezneme v sekci Nekrology. Ta začíná silnými citacemi, například Jindřicha Vodáka z Českého slova: „Začal chřadnout přes všechnu svou vůli k síle, snad spíše duševně než tělesně, a teď ho tedy, chudáka, souchotiny ve vinohradské nemocnici dorazily“ (s. 58). O jeho smrti referovala řada novin. Nekrolog v listu Nová svoboda apeloval na svědomí země: „Celý devítimilionový národ, který živí tolik parasitů, mluvků, machrů a zlodějů, který má miliardové rozpočty veřejné a ještě vyšší soukromé, nechal jej mřít hlady“ (s. 60). Z názoru Františka Krejčího „byl to chorobný zjev“ vypichuje Matěj Klíma termín „chorobný“ s tím, že ho později používali komunisté k ospravedlnění zákazu mistrových děl.
Následující sekce Pohřeb popisuje 23. duben 1928, kdy se konalo poslední rozloučení. Atmosféru sugestivně popisuje Josef Kodíček: „Něco nevyslovitelného, něco blouznivého, něco humorného, něco základně lidského, něco svatého bilo souzvučně v myslích přátel. Neumírali takto někteří z apoštolů?“ (s. 64) Panovalo přesvědčení, že co se týče literatury, čeká Klímu bohatý posmrtný život. On k tomu štědře přitakal šuplíkovými díly, která vyšla ve třicátých letech – sbírka próz SlavnáNemesis a jiné příběhy, výbor z deníků Arkanum nebo na přelomu čtyřicátých let tři knihy korespondence.
Zbytek knihy plní rozsáhlé mapování interpretací Ladislava Klímy po jednotlivých osobnostech včetně Vítězslava Nezvala, který Klímova ducha pozval do surrealismu. Ve čtyřicátých letech si na jeho odkazu ustlali samozvaní anarchodynamisté. Po komunistickém převratu byl postaven mimo zákon a čten snad o to víc. Jeho dílo bylo jedno z nejčastěji zastoupených v samizdatu, pro podzemní kontrakulturu se stal hlavním guruem. Po revoluci si ho vzali do parády rodící se svobodní nakladatelé, vedla se diskuse o edičním zpracování jeho odkazu.
Utrpení knížete Sternenhocha vydalo v roce 1990 nové nakladatelství Paseka jako svou druhou publikaci v nákladu 45 000 výtisku ve zcela původním znění z roku 1928. Nemohlo mě bavit víc a Matěj Klíma mi je svou publikací Ladislav Klíma v české kultuře příhodně připomněl.
