Máma má vždycky pravdu, i když to není máma. Dokument Dajori oceněný na festivalu v Jihlavě běží v kinech
Film Dajori získal na letošním festivalu dokumentů v Jihlavě Cenu publika a cenu za originální přístup. První ocenění je zcela pochopitelné: snímek je plný nenápadné naděje a neuhýbající lásky. To druhé vzbuzuje otázky: „originální přístup“ režisérů Martina Páva a Nicolase Kourka spíše tápe mezi observačním portrétem jedné konkrétní rodiny a pokusem postihnout širší a obecnější témata jako pěstounská péče či situace Romů ve vyloučených lokalitách.
Cenu za originální přístup se porota jihlavské soutěže tuzemských dokumentů Česká radost podle svého vyjádření „rozhodla udělit filmu, který se soustředí na péči, starost a lásku v romské rodině a jenž vyniká a inspiruje citlivým nasloucháním svým protagonistům“. Oné rozvětvené rodině vládne pětačtyřicetiletá Marie Hučková, která žije s manželem Enricem ve Varnsdorfu, v cípu republiky těsně u hranic s někdejším NDR a kousek od Polska. Mariina mladší sestra Iveta nezvládá péči o svých devět dětí, a tak se dvou z nich – devítiletého Samuela a dvouleté Anabel – pěstounsky ujmou právě Hučkovi, kteří mají i vlastní děti.
Dajori (název v romštině znamená Matka) na ploše několika let natočili režiséři Martin Páv a Nicolas Kourek. Páv za sebou má autorské celovečerní dokumenty Kibera: Příběh slumu a Vlci na hranicích i spolupráci na seriálu ČT Plné hnízdo, který se rovněž týká pěstounské péče. Kourek je vedle mnoha filmových i jiných aktivit členem redakce A2 kulturní čtrnáctideník. „Moje představa o filmu byla zpočátku jiná. Chtěl jsem vytvořit spíš publicistický nebo investigativní formát – pracuji v novinách, a proto k takovému přístupu více tíhnu,“ říká Kourek. „Ale zkušenosti s rodinou Hučkových a z natáčení mě rychle přesvědčily o tom, že daleko zajímavější, než určovat, kdo je dobrý a kdo špatný, je ukazovat ty malé, obyčejné věci. V nich je daleko větší síla. Uvědomil jsem si, že poetika, kterou ve filmu máme, může sdělit daleko víc než nějaká data a čísla.“
Zmiňovaná poetika nakonec nad publicistikou zvítězila na plné čáře, což filmu pohříchu místy ubírá na divácké vstřícnosti a srozumitelnosti. Dlouho trvá, než se ve složitých rodinných poměrech Hučkových zorientujeme, zjistíme, kdo je kdo, v čem je problém či kam se kdo stěhuje, a ani ohledně celkové situace (jaký je stav sociální péče ve Varnsdorfu, jaké tam jsou životní podmínky...) se nám nedostává vodítek. Místo toho autoři servírují výmluvné, a ano, svým způsobem poetické obrazy, jako když máma Hučková láduje na jedenáct talířů vepřo knedlo zelo. Kluci házejí sněhové koule přes koleje, v kuchyni se tancuje a za okny hřadují havrani, znovu, znovu a znovu.
Postupně nicméně vyvstanou základní dějové linky: láskyplný, ale občas skřípající vztah Marie s Enricem, potíže s Ivetou a hlavně starost o Samuela, který roste do puberty a začíná mít roupy. Fajn kluk se začne toulat a být nespolehlivý a ohrozí si tak mimo jiné dobře nastartovanou kariéru v řecko-římském zápase. Iveta a Enrico jsou fascinující postavy samy o sobě, impozantní cigánská mamina a tak trochu tajemný chlápek, který bez řečí dělá, co je potřeba. Linie jsou nicméně kvůli vágní dramaturgii tak nejasné, že je lze sledovat spíš intuitivně a je lepší soustředit se – opět – na jednotlivé výjevy. Třeba na scény s nezvládající matkou Ivetou, která před dětmi vede řeči jako „až se máma postaví na nohy“ nebo „já si jednoho dne pro vás přijdu“. Kolikrát už je vyslovila? Věří jim sama? A jak je možné, že jim věří ty děti?
Film také na řadě míst působí rušivě inscenovaně: k zobrazovaným situacím nejspíš i došlo, ale pro kameru byly zahrané znovu. Nejpatrnější to je ve scéně, kdy se Samuel před sportovní halou rozhoduje, kterou cestou se vydá, doslovně i metaforicky. Jiné scény – na pouti, na koupališti – diváka sice vtahují do intimity rodiny a nálad v ní, ale příliš se utápějí v atmosféričnosti.
Dajori poskytuje velmi důvěrný a autentický pohled do fungování jedné nestandardní rodiny; to, že je romská, že žije ve Varnsdorfu plus další faktory jsou věci důležité více či méně, ale nikoliv zásadní. Film končí do ztracena. Daleko větší závažnost jeho dění i poetickým výjevům poskytne až budoucnost – vědomí, jestli se Samuel a Anabel na oněch životních křižovatkách rozhodli správně, tedy tak, jak je trpělivě učila Marie. Málokterému dokumentu by tak moc prospělo pokračování jako Dajori.
