A zase staré dobré LSD: Psychedelika pro blaho ega i společnosti a podnětná slova o Česku na tripu
Michael Pollan pojímá psychedelika jako dionýsovskou sílu, která může rozmetat hranice a hierarchie apollinského řádu. Pokud by se ale kontrolované užívání psychedelických drog pod dozorem zkušených vědců, terapeutů či duchovních stalo jeho organickou součástí, účinky zdaleka nemusí být jen destruktivní.
Psychedelika otevřela masový přístup do oblastí, jejichž zkoumáním se dříve zabývaly jen malé skupiny mimořádně neohrožených dobrodruhů, především mystiků a/nebo vizionářských umělců jako William Blake či Walt Whitman. Jejich užívání je ale riskantní a může být sebedestruktivní. I to se dočteme (a nebo doposloucháme; existuje audiokniha!) v knize Jak se mění vědomí (vyd. Audiolibrix) s podtitulem Co nás moderní věda o psychedelikách učí o vědomí, umírání, závislosti, depresi a transcendenci, jejíž anglický originál získal mnoho pozitivních recenzí, dlouho se držel na předních místech v žebříčcích bestsellerů a Netflix na jeho základě natočil dokumentární sérii.
Autorem knihy a průvodcem dokumentární minisérie je americký novinář Michael Pollan (* 1955). Zabývá se tématy, v nichž se protínají příroda a kultura: na našich talířích, na farmách nebo v zahradách, jak čeští čtenáři mohou vědět už z jeho knihy Dilema všežravce. V nově přeložené knize se zabývá tím, jak převratný vliv mohou mít psychedelické drogy nejen na lidské vědomí, ale potenciálně i na celou společnost, a proč i proto jejich užívání opakovaně podléhá plošným zákazům.
Indiánská svátost a překvapený Švýcar
Michael Pollan zmiňuje už prehistorii užívání halucinogenních hub zvláště indiány, které ovšem po svém příchodu krvavě potlačovali evropští kolonisté. Přitom podle autora není těžké pochopit, proč katolická církev reagovala tak agresivně na posvátné používání hub. Aztécké slovo pro houby – tělo či maso bohů – muselo znít uším Španělů jako přímá hrozba pro katolickou svátost, která byla rovněž chápána jako tělo jediného Boha. Jenže houbová svátost indiánů měla oproti křesťanské verzi nepopiratelnou výhodu. Bylo zapotřebí věřit, že požívání chleba a vína v podobě eucharistie zajišťuje věřícímu přístup k bohu, který navíc musel být zprostředkovaný knězem. Ve srovnání s tím psychoaktivní houby „zajišťovaly každému, kdo je snědl, přímý, nezprostředkovaný přístup do božské sféry – k vizím jiného světa, říše bohů“.
Novodobým milníkem pak byl rok 1938, kdy bylo Albertem Hofmannem v laboratořích jedné farmaceutické firmy v Basileji poprvé syntetizováno LSD. Jeho překvapivé účinky objevil náhodou až v roce 1943: „Moje ego bylo rozptýlené někde v prostoru a já viděl své tělo ležet mrtvé na pohovce.“ Když akutní účinky pominuly, cítil Hofmann „příjemné dozvuky“, které často následují po psychedelickém zážitku, pravý opak kocoviny. Když po jarním deštíku vyšel do své zahrady, „všechno se tam lesklo a blyštělo v jiném světle. Svět jako by byl nově stvořený“. Zažil ale také „bad trip“, který už zdaleka nebyl tak příjemný. Jak Pollan zdůrazňuje, prožitek pod vlivem psychedelik je silně ovlivněný očekáváními konkrétního člověka. Protože Hofmannovy zkušenosti s LSD jsou jediné, které nebyly kontaminovány předchozími informacemi, je zajímavé si všimnout, že se ještě nevyznačovaly „východním ani křesťanským mystickým nádechem, které se brzy v této oblasti staly konvencí“.
Leary a příliš nafouknuté ego
Boom potom tyto látky zažily v hippie Americe 60. let, kde se jejich nejznámějším propagátorem stal původně psycholog z Harvardovy univerzity, spisovatel, filozof, a hlavně představitel tehdejší kontrakultury Timothy Leary. K jeho roli je ovšem autor kritický. I na jeho adresu sarkasticky podotýká: „Jedním z paradoxů psychedelik je, že tyto látky dokáží vyvolat prožitek rozpuštění ega, který ale u některých lidí rychle vede k jeho mohutnému nafouknutí. Poté, co je zasvěcen do velkého tajemství univerza, má příjemce tohoto poznání někdy pocit nezpochybnitelné výjimečnosti.“ Learyho vystupování shledává na onu dobu až příliš radikálním a vzhledem k účinkům drog i nezodpovědným.
O Learym a některých dalších příslušnících jeho generace Michael Pollan obecně tvrdí, že způsobem, jakým prožitek omamných drog koncipovali, vnesla psychedelika na Západ cosi hluboce rozvratného. „Různé vládnoucí skupiny neměly příliš na výběr a musely se vůči tomu vymezit“: od roku 1968 bylo vlastnictví LSD považováno za federální zločin. LSD totiž fungovala jako „pomyslná kyselina rozpouštějící téměř všechno, s čím přišla do styku, počínaje hierarchiemi mysli (superego, ego a nevědomí), odkud pokračovala k různým společenským strukturám autority a pak ke všem možným představitelným hranicím: mezi pacientem a terapeutem, mezi výzkumem a užíváním pro zábavu, nemocí a zdravím, já a ostatními, subjektem a objektem, spirituálním a materiálním“.
K čemu je dobré míti správnou „nádobu“
Zákaz LSD ale autor odůvodněně pokládá sice za pochopitelný, leč přehnaný. Rozhodně totiž podle něj neplatí, že by síly rozpoutané těmito látkami byly automaticky neřiditelné a destruktivní: „I s těmi nejsilnějšími kyselinami je možné nakládat opatrně a využívat je jako nástroje pro plnění důležitých úkolů“. Jen je potřeba najít symbolické „nádoby“, tedy vhodné způsoby regulace a pevně stanovené ochranné rámce v podobě stabilních souborů rituálů a pravidel, jimiž se řídí jejich užívání. A zásadně důležité je ovšem zapojení zkušeného průvodce, což je role, kterou tradičně plnil šaman. Ovšem Leary a mnozí další představitelé alternativní kultury se nakonec rozhodli, že žádná imaginární omezující „nádoba“ – ať už lékařská, náboženská nebo vědecká – není potřeba a že neřízený, kutilský přístup k psychedelikům je „v pohodě“. Což byl riskantní omyl. Některé tradiční domorodé společnosti přitom disponovaly dlouhou a produktivní zkušeností s psychedeliky, které byly organickou a nerizikovou součástí tamních duchovních nauk i rituálů. Jejich příklady nám mohly ušetřit spoustu problémů, kdybychom jim věnovali dostatečnou pozornost.
Nicméně postupně i v USA dochází k rehabilitaci LSD, psilocybinu a dalších psychedelik. Zkoumá se jejich využití v léčbě deprese, závislostí, posttraumatické stresové poruchy, ale obecněji i jejich role ke zlepšení psychického zdraví. Autor si jejich účinky – legálně a za kontrolovaných podmínek – vyzkoušel i sám na sobě. S jakousi úlevou i on popisuje stavy, kdy jeho individuální ego se všemi svými strachy, roztrpčením nad minulostí a obavami z budoucnosti zmizelo: „Něco ho ale vystřídalo: prosté, netělesné vědomí, které hledělo na scénu rozpouštění já s vlídnou lhostejností.“ Tvrdí, že halucinogenní zážitek může – za pomoci dobrého terapeuta – přinést dočasné vypnutí někdy příliš tvrdé tyranie našeho ega. Halucinogeny totiž naši mysl uvedou do neobvykle poddajného stavu, čímž jí poskytnou možnost přijít s „novými, konstruktivnějšími příběhy o vlastním já a jeho vztahu ke světu“.
I pro ateisty, jakým je i sám autor, mohou psychedelika nabít svět, z něhož bůh pro mnohé obyvatele západního světa dávno odešel, vibrací významu, vnitřní podstatou, kterou ho kdysi naplnili. Zapuzen tak může být pocit chladného a svévolného vesmíru řízeného pouze náhodou. Zejména v případě absence víry mohou tyto látky „představovat silné protiléky na existenciální hrůzy, jež nepostihují jen umírající“.
Česko na tripu
Dodejme, že při výzkumu LSD hrálo významnou roli i Československo, což autor nezmiňuje, ale záslužně to doplňuje česká předmluva Vojtěcha Viktorina. Ta mimo jiné podotýká, že ještě předtím, než Aldous Huxley v knize Brány vnímání sepsal své zážitky s mezkalinem, u nás prováděl podobné auto-experimenty Svetozár Nevole. O něm a dalších zdejších odbornících je možné se mnohem více dočíst i v nedávné knize Drogy v dobách totality: drogový problém v Československu za německé okupace a komunismu (Academia, 2024), která se ovšem primárně věnuje „problému zneužívání drog a k formování protidrogové politiky v České republice“, i když zmiňuje i četné zdejší umělce, kteří na svoje zkušenosti s omamnými látkami z šedesátých let vzpomínají jako na inspirativní.
Nicméně máme i u nás odborníky, kteří promýšlejí použití psychedelických látek v duchovním kontextu, jako teolog, religionista a člen České psychedelické společnosti Jan Blahůšek, který vyslovuje zcela shodná doporučení o potřebě rituálního kontextu nebo jinak kontrolované prostředí.
Některé Pollanovy spekulace o kvantové teorii či doporučení jsou dost odvážná („psychedelika by měla být součástí vzdělání studentů teologie“). Celkově se dá ale souhlasit s jednou ze zahraničních recenzí, že jeho kniha je někdy i strhující kronikou historie psychedelik, jejich krátké moderní dominance a potlačení, renesance a možné budoucnosti, to vše je propletené s jeho vlastním sebeironickým duševním cestopisem coby „opatrného, ale nakonec transformovaného psychedelického nováčka.“ Ano, pozitivně transformovaného, ale nikoli destruovaného.
