Tma a ticho na okraji mapy. Spisovatelka a reportérka Ilona Wiśniewska představuje současné Grónsko
V mimořádné edici Prokletí reportéři slovenského nakladatelství Absynt vyšlo v češtině šestatřicet titulů. Tím dosud posledním je Mihotání, kniha s podtitulem Na konci Grónska. Právě tam se polská reportérka a fotografka ILONA WIŚNIEWSKA (*1981), autorka „ledové tetralogie“ ze Špicberků, severního Norska a Grónska, vypravila – do odlehlých osad Siorapaluk a Qaanaaq, kam se lze v zimě dostat jen letadlem a během léta dvakrát přijede loď se zásobami. Loví se tu medvědi, tuleni, velryby, ryby a mluví se o životě – o obrovské míře sebevražd mezi mladými lidmi, o alkoholismu jejich rodičů, o vykořenění a závislosti na dánských „kolonialistech“. Největší ostrov světa, který známe nejvýše z Citu slečny Smilly pro sníh Petera Høega, vidíme o tři dekády později, očima reportérky.
Mihotání je vaší čtvrtou knihou z nejsevernějších částí Evropy. Co vás na krajích ledu, mrazu a bílé samoty bere?
Ta láska přišla nečekaně. Před patnácti lety jsem odletěla na Daleký sever, na souostroví Špicberky. Neplánovala jsem tam být tak dlouho, ale ukázalo se, že je tam tolik zajímavých příběhů a nikdy nebyly napsány v polštině… Takové velké, dobré téma jsem dlouho hledala; o Arktidě, ledovcích, tundře z polských reportérů nikdo další nepíše. Mé knížky na sebe navazují: před deseti lety jsem vydala knihu Bílé. Ledová výspa Špicberků, následoval Hen. Na severu Norska, který do češtiny ani slovenštiny dosud není přeložen, a pak Led. Z grónského ostrova, kde jsem popsala svůj pobyt a práci v sirotčinci na ostrůvku u západního pobřeží Grónska. Pak přišlo Mihotání, které nebylo v plánu, ale hlavní hrdina mé předchozí knihy pocházel právě ze severního Grónska a navnadil mě.
Musí tam být strašná zima, ne?
Člověk si na mráz, tmu a tamní přírodu zvykne. Je velmi důležité, že už tam nemrznu, že už se umím obléct – zásadní je mít kvalitní bundu a boty a mnoho vrstev. Předtím jsem zimě podléhala, byla jsem spavá a bála jsem se jí, ale teď, po letech, už vím, že mě nezabije. Zažila jsem i minus 38 stupňů, ale v suchém vzduchu a bez větru to není tak dramatické, jak to zní. Když se teď procházím po podzimní Praze, je tu tak krásně, že svoji vášeň pro sever najednou nechápu. Nechala jsem za sebou krásnou Wrocław, Vratislav, jak vy říkáte, kde se toho hodně děje a je tam všeho moc. Na severu se volněji dýchá, je tam všeho velmi málo, zvířat, rostlin i lidí, všechno je přehlednější. A příběhy leží na každém rohu.
„Jsme snad nejlépe popsanou skupinou Inuitů na světě, takže se nediv, že s tebou lidé nechtějí mluvit,“ říkali vám lidé v Qaanaaqu v roce 2020. Je pravda, že Inughuité nejsou právě otevření a nechávají si za rozhovory platit?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
