Od Surfaře přes Konvertitu po nebezpečné holky: Aussie & Kiwi Film Fest láduje do lidí filmy se zápalem
I jedenáctý ročník přehlídky filmů z Austrálie a Nového Zélandu hnala kupředu energie týmu vedeného ředitelkou Martinou Vackovou. Vedle zhruba tuctu celovečeráků i kraťasů nabídl také DIY, ale zároveň velmi profi atmosféru dokazující, že se za málo peněz dá udělat hodně muziky – školních projekcí, přednášek, výstav, diskusí, degustací a pááárty.
„Surfař s Nicolasem Cagem? Obrovské emoce na obou stranách, někteří lidé dokonce odcházeli z kina. Jedna naše pravidelná divačka si na mě počkala a konfrontovala mě, co jsem to tentokrát vybrala za film,“ směje se při vzpomínce na plodnou diskusi se zklamanou filmovou fanynkou Martina Vacková. Ředitelka festivalu Aussie & Kiwi Film Fest před pár dny zabalila letošní, jedenáctý ročník populární přehlídky oceňovaných filmů z Austrálie a Nového Zélandu, užila si krátkou filmovou konferenci v Řecku a už se zase poohlíží po snímcích pro příští rok: „Pořádně do toho šlápnu na Berlinale, kde začnu obcházet agenty, a v Cannes si dám druhé kolo. Do letních prázdnin, ještě před Karlovými Vary, chci mít hotovo – a v druhé půli listopadu promítáme!“
Obdivuju, když někdo dělá něco téměř zadarmo, dobrovolnicky, s takovým zápalem – a zvláště v kultuře, kterou otřásl covid. Martina Vacková se svým týmem každoročně uplete přehlídku zhruba tuctu celovečeráků i kraťasů a neustupuje z kvality – pracné dyndání sponzorských peněz divák nevidí, jen pozoruhodné snímky, které do celostátní kinodistribuce až na výjimky nemíří.
Letos jsme kromě zmíněného Surfaře viděli třeba drama Konvertita režiséra Leeho Tamahoriho s Guyem Pearcem v hlavní roli nebo biják Bývaly jsme nebezpečné režisérky Josephine Stewart-Te Whiu o trojici holek z ústavu pro problematické teenagerky na izolovaném novozélandském ostrově v 50. letech 20. století. Nebo animák Paměti z ulity oscarového Adama Elliota, vítězné dílo prestižního festivalu v Annecy.
Právě na jeho premiéře v Lucerně, ještě před samotným promítáním vzpomínek jedné beznadějné smolařky, sběratelky šneků, lechtivých románů a morčat, jsem si po slavnostním přípitku užila kinoverzi hospodského kvizu a vychutnala DIY, ale zároveň velmi profi atmosféru dokazující, že se za málo peněz dá udělat hodně muziky – školních projekcí, přednášek, výstav, diskusí, degustací a pááárty.
Tedy když na tom někdo nechá ruce a volný čas. Díky!
