Souhlas ničí romantiku: provokativní hovory o sexu, vztazích a intimitě z pera dvou konzervativních osobností
V jakém věku jsou prý ženy nejčastěji znásilněny? Poznají se homosexuálové i po čichu? Na které části těla se při cvičení zaměřují ženy, na které muži a proč? A co nás nakonec zachrání? Nová kniha Petra Weisse o monogamii, polyamorii, pornografii, erotice a proměnách toho všeho je v některých ohledech poněkud zjednodušující, ale provokativní může být pro obě strany barikády probíhajících kulturních válek.
Petr Weiss (* 1954) je známý klinický psycholog a psychoterapeut, který se dlouhodobě věnuje i lidské sexualitě, takže je na veřejnosti, kde často vystupuje, ne zcela přesně označován i jako sexuolog. A jelikož je půda sexu a genderových rolí pořádně horká, svými pro mnohé příliš konzervativními názory vyvolává i kontroverze. Nedávno kupříkladu vyšel článek kritizující jeho chování k trans lidem. Tento muž nyní vydal knihu popularizačních rozhovorů Happyend: Hovory o sexu, vztazích a intimitě (vyd. Mladá fronta), kterou s ním připravil novinář (a někdejší šéfredaktor týdeníku Reflex) Ivan Hamšík. Kladené otázky jsou někdy dosti naivní, Weiss si zase občas trochu odporuje: slibuje, že moderní trendy nebude hodnotit, ale přesně to nejednou dělá. Pro laické zájemce o dané téma ale publikace za přečtení stojí.
V sexuologii jsme byli před sto lety světoví
Petr Weiss v ní přesvědčivě mluví o nutnosti sexuální osvěty: „Názorný graf, který ukazuje, že hlavním zdrojem ženského vzrušení je klitoris, by se měl povinně promítat v devátých třídách základních škol.“ A také o potřebě partnerské komunikace; ženám důtklivě radí: „Nic nenaznačujte! Mluvte jasně, muži žádné jemné náznaky nepochopí. Vezměte ruku partnera a tou rukou masturbujte, abyste ho naučila, jak to potřebujete.“ Stručně shrnuje minulost sexuologie; mimo jiné ukazuje, v čem byli Češi průkopníky: známé je, že Kurt Freund sestrojil falopletysmograf, přístroj na měření sexuálního vzrušení, ale méně už to, že pražský Sexuologický ústav, založený v roce 1921 profesorem Josefem Hyniem, se stal prvním sexuologickým ústavem univerzitního typu na světě.
Zároveň ukazuje, že pole toho, co vše jeho obor zkoumá, je skutečně pestré nejen co do praktik, ale i společenských norem. Zatímco v naší civilizaci je kupříkladu sexuální zneužití dítěte jedno z nejsilnějších tabu, jinde věc vnímali výrazně odlišně a našemu pojmosloví by asi ani nerozuměli. V některých společenstvích jsou či byly sexuální styky s dětmi naopak podporovány. Například u jistého kmene na Nové Guineji dospívající chlapci provádějí felace dospělým bojovníkům a polykají jejich semeno, protože tím údajně získávají jejich mužnou sílu. U jiného kmene v horách ve střední Indii byly normální styky dospělých bojovníků se šestiletými dívkami. Domnívali se, že tak připravují děti na dospělý pohlavní styk. Jak také Weiss dodává, postoje se v této věci mění i v rámci jedné kultury: „Julii bylo třináct let, když milovala Romea! Z dnešního hlediska by Romeo skončil samozřejmě ve vězení.“
Zpolitizovaná sexuologie
Se zájmem a fascinací badatele Weiss vyjmenovává četné sexuální parafilie (dříve zvané úchylky), jako je autoassassinatofilie, tedy riskování vlastního života, nebo symforofilie, sexuální ukájejí se při sledování dopravní nehody nebo přírodní katastrofy. Zmiňuje také dříve popsaný případ ženy, která dosahovala orgasmu toliko při koupání ve Vltavě. Žádná jiná řeka nefungovala. Stačilo ale jen pár kapek vltavské vody, aby zažila orgasmus.
K pluralitně soudobých sexuálních orientací se v knize snaží Weiss přistupovat smírně a s pochopením: „Pokud se někdo cítí nebinární, nebo se dokonce identifikuje jako jiný živočišný druh, je to jeho právo a já budu jejich roli akceptovat a oslovovat je, jak budou chtít.“
Současně se v knize projevuje jeho konzervatismus. Kupříkladu si stěžuje na to, že ani za komunistů „nebyla sexuologie tak zpolitizovaná jako dnes“. Vinu za to podle něj nesou až agresivní projevy aktivistických organizací. Ty prý dělají sexuálním menšinám medvědí službu. Místo aby pomáhaly, často proti sobě obracejí většinovou společnost. Češi jsou historicky velmi tolerantní k sexuálním menšinám. Ovšem „tímto příliš hlasitým upozorňováním na domnělé křivdy mohou aktivisté nakonec dosáhnout pravého opaku toho, o co usilují“. Při vší úctě k profesoru Weissovi musíme dodat, že existuje dostatek svědectví o tom, že v případě queer lidí nejde o křivdy pouze domnělé, viz knihu Filipa Titlbacha Byli jsme tu vždycky.
Souhlas čili consent? Ne a ne
Dále Weiss kritizuje trend, kdy by teoreticky mohlo být nutné dopředu vyjadřovat (písemný) souhlas se sexem, což by podle něj ničilo romantiku a obětovalo ji „na oltář politické korektnosti a prevence“. V návaznosti na to Weiss komentuje skandinávský trend, že například v Norsku by si, s nadsázkou řečeno, žádný muž nedovolil oslovit ženu. „Nebo ji někam pozvat. A už vůbec ne ji políbit. Musí čekat, až tu iniciativu vyvine žena.“ Z evoluční pohledu je to podle něj „nepřirozené“. Což je opět vyjádření diskutabilní až zjednodušující, vždyť třeba u bonobů mohou být samice při iniciování sexu stejně aktivní jako samci, nebo ještě aktivnější. Ostatně nemusíme chodit k těmto našim blízkým pralesním příbuzným. Je pravda, že v rámci milostného vztahu existuje zpravidla fáze, kdy se žena koketně zdráhá (a důležitá je adekvátní dešifrace této hry), najdeme ovšem i domorodé kultury, ve kterých iniciativu k sexu mají naopak ženy; v rámci milostného vztahu se tam pak zase přechodně zdráhají muži. Pokud už chceme mluvit o „lidské přirozenosti“, tak to hlavní, co o ní můžeme prohlásit, je, že je nesmírně tvárná.
Ohledně budoucnosti lidské sexuality dnes zaznívá mnoho různých názorů, v době proměny genderových rolí je situace nepřehledná a chaotická. Kupříkladu odborník na lidskou etologii Jan Havlíček předvídá, že uspokojení z virtuální sexuality mnohé muže odvede od sexu skutečného, následný nedostatek potenciálních mužských partnerů by pak mohl vyústit v častější vznik polygamních vztahů.
Když se zamilujeme
Weiss ale v tomto směru zřejmě věří spíše v přetrvání párového soužití: „Když se zamilujeme, nechceme souložit s roboty a robotkami. Když se zamilujeme, nechceme masturbovat při pornografii.“ Toužíme jen po milování s oním vyvoleným/ou.
Některé stránky jeho knihy budou silně provokativní pro tradiční křesťany, nejen ty citované o klitorisu v 9. třídě, jiné zase pro zastánce progresivních a feministických názorů. Každopádně jeho heslo „Zachrání nás láska“ by možná ochotně podepsali zástupci všech zmíněných skupin, i když by si ho každá vyložila dost odlišně. Zatímco levicový publicista Karel Veselý nedávno napsal: „Věřím v lásku, osvobozující, emancipující, revoluční, radostnou“, u Weisse je láska spíše čímsi konzervativním, odolávajícím hypermodernímu světu. I když jde v zásadě stále o tutéž sílu.
