Ruka, která hýbe kolébkou, hýbe světem?! Dějiny emancipace žen v Čechách vyprávěné spodničkami a vařečkami
Obraz, boty, židle, brožura, časopis, plakát, transparent, dětské povlečení, vařečka, ramínko, rouška, výšivka, legitimace senátorky, stranický prapor, odznaky z období socialismu, šátek ze Světového kongresu žen. Reprodukce těchto několika předmětů se sešly v knize Nepoddajné předměty Jitky Gelnarové.
Jitka Gelnarová pracuje jako kurátorka sbírkových fondů transparentů, praporů a dokumentace veřejného prostoru, voleb, roku 1968, odznaků a medailí Národního muzea. Ve své publikaci Nepoddajné předměty si předsevzala najít stopy ženského hnutí ve sbírkách zmíněné instituce, pokusit se o jejich nové „čtení“ z feministické perspektivy a v souvislosti s ženským hnutím. Což se jí vcelku podařilo.
Od Bohuslavy Rajské ke Konsentu
Některé ze zařazených předmětů se vztahují ke známým postavám hnutí: taštička na peníze a boty Marie Riegrové Palacké, busty Elišky Krásnohorské a Františky Plamínkové. Jiné jsou spojeny se ženami, jejichž jména nám dnes patrně nic neříkají a jejichž identitou si někdy není jista ani sama autorka.
Kapitoly jsou řazeny chronologicky: nejstarším předmětem ve „sbírce“ je obraz předchůdkyně organizovaného ženského hnutí a manželky Františka Ladislava Čelakovského Bohuslavy Rajské, nejnovějším pak transparent „Manželství pro všechny“, který vznikl v organizaci Konsent. V závěrečné kapitole pak Gelnarová dané artefakty podle různých kritérií klasifikuje a konstruuje mezi nimi nejrůznější souvislosti, hledá paralely i kontrasty.
Mnohé z exponátů souvisejí s komunistickou stranou či se směry řekněme progresivistickými, ale v knize najdeme i legitimační lístek členky Svazu katolických žen a dívek. Nebo stuhu československé agrární strany (oficiálně Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu) s nápisem „Ruka, která hýbe kolébkou, hýbe světem“. Mateřství bylo podle autorky v této interpretaci zdrojem moci a trochu paradoxně i „činností, která má politický charakter“.
Dobrodějka bez vlastního příjmu
I mnohá další autorčina líčení jsou založena na paradoxu. Tak zmíněné boty Marie Riegrové Palacké mohou být metaforou vykročení a zároveň nevykročení ženy do veřejného prostoru, překračování i nepřekračování hranic společenských tříd. Vykročení symbolizují ve fyzickém slova smyslu – jejich nositelka se pohybovala sama bez doprovodu po městě, ale totéž platí i ve smyslu přeneseném – působila ve spolcích, mimo sféru vlastní rodiny, její aktivity měly veřejný dopad. Zároveň však její symbolická moc vyplývala z velké části z toho, že byla dcerou Františka Palackého a manželkou Františka Ladislava Riegera, a z jejího statusu „soukromé ženy“ – manželky a matky: „Její působení ve veřejném prostoru bylo rámováno jako kolektivní mateřství, můžeme ho proto vnímat spíše jako rozšíření samotné soukromé sféry než vystoupení z ní, jako obejmutí veřejného prostoru mateřskou náručí“.
V těchto botách se zřejmě vydávala do chudinských čtvrtí a na základě toho spolurozhodovala, komu se dostane hmotné pomoci. (Jak vzpomínala její dcera Marie Červinková Riegrová: „O přijetí strávníků rozhodovala sama, o podpoře matek přednášela své návrhy ve schůzích komitétu, ale kde viděla bídu, učinila opatření okamžitě.“) S její taštičkou na peníze se ovšem pojí další paradox: žena střední třídy provozující dobročinnost často neměla vlastní příjem, ale zároveň byla tou, která peníze přidělovala. Byla v pozici moci ve vztahu k jiným ženám, tou, která rozhoduje, respektive spolurozhoduje o tom, kdo peníze dostane. Zároveň však byla ekonomicky závislá na svých mužských příbuzných, zatímco ženy, které byly objektem její dobročinnosti, se mnohdy nacházely v pozici živitelek rodin a měly určité, i když velmi omezené, finanční prostředky získané vlastní prací ve veřejné sféře: „Jejich ekonomická závislost na mužích tedy mohla být menší nebo žádná.“
Vlastní židle a dvojí břímě
Další kapitola se týká židle z Amerického klubu dam, která autorce slouží jako metafora nároku na vlastní prostor. Ovšem aby měšťanská žena v 60. letech 19. století mohla získat „vlastní pokoj“, musela paradoxně vyjít ze své vlastní domácnosti a vstoupit do prostoru, který byl součástí soukromé domácnosti muže. Klub byl totiž členkám k dispozici pouze v omezený čas – ve středu a v sobotu odpoledne a v neděli dopoledne, ve zbytku času byl Náprstkovou knihovnou.
A další, jiné paradoxy autorka shledává u novějších artefaktů pojících se k oslavám Mezinárodního dne žen v době socialismu. Ženy v Československu tehdy byly u příležitosti MDŽ oslavovány za to, jak zvládají skloubit svoji veřejnou činnost se „svými“ úkoly v rodině a domácnosti. Absence dělby práce v domácnosti mezi partnery, která znamenala pro ženy dvojí břímě, nebyla rámována jako jejich vykořisťování žen. To, že ženy zvládají zátěž, která je na ně kladena, bylo prezentováno jako něco hodné oslavy: „Nespravedlnost na systémové rovině tak byla zneviditelněna. MDŽ tedy můžeme vnímat i jako oslavu, která zakrýváním systémových problémů pacifikovala tlak žen na jejich řešení.“
Nechci kytku, ale rovné příležitosti
Řada zařazených předmětů působí čistě domácky a mohly by být, samy o sobě, chápány jako stvrzení tradičního ženského údělu ženy v domácnosti, ovšem díky příběhům, které se s nimi pojí, jsou jejich významy odlišné. Například sněhobílá spodnička ze začátku 20. století není jen kusem dámského oděvu; exemplář byl absolventskou prací ze školy Ženského výrobního spolku českého. Takže se dá interpretovat jako předmět vyjadřující snahu žen získat vzdělání a ekonomickou nezávislost.
Další, mnohem mladší exponáty zase původně měly čistě užitkovou funkci, ale při nedávných demonstracích byly proměněny v politické transparenty. Jako utěrka s nápisem „Nechci kytku, ale rovné příležitosti“ nebo ramínko, transnacionální symbol boje za právo na bezpečné interrupce (odkazující k extrémním rizikům nelegálních potratů) či nebo vařečka s písmeny „Nebudeme ticho“. Muzeum ji získalo při dokumentaci demonstrace pořádané iniciativou Nebudeme ticho, která se konala 7. července 2020 před slovenskou ambasádou v Praze na protest proti návrhům zákonů zpřísňujícím podmínky interrupcí na Slovensku. Účastnice vysvětlovaly, že vařečka pro ně bývala symbolem ženy za kuchyňskou linkou, která tam často nedobrovolně „uvízne“, ale současně v kombinaci s plechovým hrncem dokáže udělat řádný hluk a humbuk, čímž může upozornit na společenské nespravedlnosti. Ze symbolu útlaku se pak stává „symbolem vzpoury proti patriarchátu“.
Ostatně v tomto ohledu už má vařečka jistou tradici. Již při dělnické stávce v roce 1925 ženy s vařečkami bránily vstup do cihelny proti stávkokazům: „Použití nástroje, který ženy využívají při přípravě jídla, k obraně továrny můžeme číst nejen jako využití toho, co měly po ruce, ale také jako demonstraci legitimity jejich hlasu jako matek a hospodyní a zároveň manifestaci jejich hněvu.“
Intimní, soukromé je/není veřejné a politické
Takto historicky zakotvená vařečka je ale v tomto směru spíše výjimkou. Autorka nesleduje proměnu určitého konkrétního motivu napříč desetiletími, jako třeba loňská kniha Čeňka Pýchy 13 objektů z (ne)šťastného muzea postavu partyzána. Vystudovaná politoložka a žurnalistka Jitka Gelnarová si spíše vybírá samostatné artefakty, vynalézavě ukazuje různé kontexty, v jejichž rámci je možné je v daném historickém okamžiku vnímat či nově zkoumat, a ptá se, co konkrétně znamenaly pro své majitelky, na což v případě těch anonymních a dávno zesnulých pochopitelně nezná přesné odpovědi. Ovšem tam, kde může vycházet z dochovaných egodokumentů, jsou její zasvěcené komentáře i k obyčejným botám trefné a nápadité, ale naštěstí zase ne tak, aby končily ve fantazírování. Někteří by možná uštěpačně dodali, že na rozdíl třeba od Martina Heideggera, jenž hlubokomyslně interpretoval Van Goghův obraz, který měl podle něj zobrazovat boty patřící selce. Později se ale ukázalo, že Van Gogh si dotyčné boty koupil coby elegantní obuv do města, avšak dlouhodobou chůzí v bahně je poničil. Heidegger si podle spisovatelky a filozofky Sarah Bakewellové „k obrazu mnohé přimyslel bez řádného opodstatnění a to, co si přimyslel, vycházelo z velice romantické představy o životě na statku“.
Nepoddajné předměty si oproti tomu nic neromantizují. Názorně ukazují, jak zlepšování postavení žen postupovalo pomalu, na kolika dnes už sotva postřehnutelných frontách tyto boje probíhaly a jaké nacházely hmotné vyjádření. Zároveň se můžeme zamýšlet nad tím, jak těžké je někdy jasně oddělit intimní a soukromé od veřejného a politického. Což se ovšem netýká jen současnosti: už ve slavné antické komedii Lysistrate ženy dosahují velkého politického obratu tím, že zahájí sexuální stávku…
