Díky, žes to se mnou sdílel?! Žena se rozhodne setkat s mužem, který ji znásilnil
I u nás už vychází stále více knih, které se zabývají sexuálním znásilňováním a jeho dopady, během války i v míru. Většinou vyprávějí několik příběhů obětí takto postižených (hlavně žen), ale někdy se zaměřují i na příběh jediný. To byl případ knihy Alison – Život nekončí (Triton 2018) a nejnověji také publikace Chci se ti podívat do očí.
Hrdinka první zmíněné knihy, Jihoafričanka Alison Botha, byla znásilněna dvěma pro ni neznámými agresory, kteří za to skončili ve vězení. Oběť málem přišla o život. Protagonistku publikace Chci se ti podívat do očí (vyd. NextPage Media) s podtitulem Žena se rozhodne setkat s mužem, který ji znásilnil, Islanďanku jménem Thordis Elva, znásilnil její tehdejší přítel, Australan Tom Stranger. A recenzovanou knihu sepsali spolu. Po šestnácti letech se totiž plánovaně sešli shodou okolností právě v Jihoafrické republice, tedy kdesi na půli cesty mezi jejich domovskými zeměmi, aby tam společně našli cestu k usmíření a zahojení duševních ran.
Něco jsi chtěl, tak sis to vzal
Každý ze svého úhlu pohledu v knize líčí průběh afrického setkání, které u nich vyvolalo protikladné emoce. Kupříkladu Thordis Elva s úžasem konstatovala: „A najednou je to zpátky, ten starý příval, magnetická přitažlivost mezi námi. Mé tělo ho rozpoznává coby zdroj rozkoše, bolesti a všeho mezi tím.“ Zpětně rekonstruují svoje životy a odhalují, že jejich vztah pokračoval i po osudové alkoholické noci, u které Tom Stranger nenašel konkrétní vysvětlení pro svoje odsouzeníhodné násilnické chování. „Prostě jsi ke mně nechoval žádnou úctu. Něco jsi chtěl, tak sis to vzal,“ shrnula to Thordis. Jeho jednání ale na policii nenahlásila, dokonce se po čtyřech letech sešli znovu. A tehdy jej chladně a prý téměř uzurpátorsky svedla, což pojímala jako akt pomsty: „Připravil jsi mě o něco velmi cenného a já se pak na oplátku snažila zlomit to nejcennější, co máš ty – tvoje srdce.“ A úspěšně.
Oba pak šli životem zranění a některé životní epizody či etapy vytlačili do nevědomí. Když si během afrického setkání navzájem pomůžou vybavit úseky, které z paměti vymazali, a vyznají se ze svých pochybení (to Tomovo bylo nepochybně mnohem větší), přichází odpuštění. Přičemž paradoxně je to Thordis, která Toma přesvědčuje, aby se přestal topit v sebelítosti a „jako ošklivý zlý násilník“ opovrhovat sám sebou. Povzbuzuje ho, aby se vnitřně osvobodil od toxické minulosti a odpustil i sám sobě. A sama musí zapracovat na tom, aby se rozloučila se svojí rolí oběti. Všechno toto svěřování se a vyznávání je v knize rámováno procítěnými promluvami jako „Díky, žes to se mnou sdílel“ a „Díky, že sis to vyslechla“. Nebo „Odpouštím ti, Tome.“ „A já tvé odpuštění přijímám.“
Thordis se po setkání vrací ke svému snoubenci a malému synovi a Tomovi prorokuje, že nyní, když dokáže opět přijímat sám sebe, už od sebe nebude podvědomě odhánět potenciální partnerky a brzy se jistě seznámí s tou pravou. Což se záhy skutečně stane.
Feministická a antikolonialistická omáčka
Kniha je umně „namixovaná“: nechybí v ní dojemný a silný osobní příběh, který koření trocha magické synchronicity, přírodní mystiky a mytologie, to vše zalito feministickou a antikolonialistickou omáčkou. Dokonce v citaci zazní věta, že apartheid je „nejextrémnější forma patriarchátu“. S čímž by se dalo polemizovat.
Ovšem nemusíme do Afriky. Jak jsme nedávno viděli, i v zemích s rozvinutým hnutím za ženská práva (či někdo by řekl, že právě kvůli němu) nezřídka vítězí – i díky hlasům voliček – macho politici jako Donald Trump. V tomto kontextu může happyendové vyústění knihy působit až nereálně pohádkově.
Ačkoli se také u nás pomalu prosazuje „restorativní justice“, v jejímž rámci se setkávají oběť a pachatel a získávají „možnost vnímat druhou stranu jako člověka“, zdaleka ne každá znásilněná žena by měla odvahu znovu se setkat s agresorem (kvůli riziku retraumatizace to ani není univerzálně doporučováno). A ne každý agresor by měl sílu se své bývalé oběti svěřovat se svými nejvnitřnějšími traumaty. V knize můžeme vidět optimistickou zprávu, že i takového nadějeplné vyléčení traumat existuje, a snad také vizi, že lidé třeba jednou budou více schopni řešit konflikty a navzájem si odpouštět tímto způsobem. Už kvůli svému psychickému zdraví. Ovšem ještě optimističtější je vize světa, ve kterém se lidé neodpovědně neopíjejí, a především se neznásilňují, a v němž polici neříkají jako Trump na adresu žen: „Když jste hvězda, dovolí ti to. Dovolí ti cokoliv. Chytni je za ku**u. Můžeš cokoliv.“
