Bichle o Nezvalovi: Neskutečná práce pro autorku, redakci i nakladatelství. Ale přesto...
„Jednou básní lze zničit celoživotní dílo. Je třeba vydržet do konce nebo není záchrany. Pád hrozí neustále, jedno zakopnutí a vše je ztraceno,“ zapsal 18. srpna 1957 do svého deníku Jiří Kolář. Zcela opačně to měl Vítězslav Nezval (1900–1958), jemuž tou dobou nezbýval ani rok života. Tento mimořádně nadaný básník svůj talent rozdával měrou vrchovatou. Například o dvacet let dříve napsal oslavné verše na Masaryka i Stalina, vydal Moderní básnické směry (knihu objevnou pro další generace), ale také obsahově zcela rozdílné sbírky Absolutní hrobař a 100 sonetů zachránkyni věčného studenta Roberta Davida (s nepřiznaným autorstvím). A ještě navíc se onoho roku 1937 pokusil nově přeložit Internacionálu!
Nejsme schopni odhadnout, kolik procent středoškoláků by dnes uvedlo Nezvala mezi nejvýznačnějšími českými básníky, ale pro starší generace na tento Parnas bez pochyb patří. Důležitější než školní Nezval bylo v době normalizace pro mnohé zhudebnění jeho Edisona (1978) a Signálu času (1979) Janem Spáleným, jež lze co do kvality srovnat pouze s Kuřetem v hodinkách (Kainarovy texty s hudbou skupiny Flamengo, 1972). Jedinou metodou, jak zjistit Nezvalův současný ohlas, by snad mohl být průzkum zachycení jeho emblematických veršů („Manon je růže hozená do kostela“, „Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil“ atd.) ve čtenářské paměti.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
