Bad Sex Awards 2024: Nejhorší literární scény napsali i Viewegh a Třeštíková. A nebyli v tom sami
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, sex (v nejnovější české próze) je náš, abychom citovali legendární Černé anděly skupiny Lucie. S následující pasáží, „dělá dobře mně i tobě“, však po přečtení příslušných ukázek z děl letošního desatera finalistů nejspíš nebudete souhlasit. Zatímco předloni se v našem výročním výběru nejméně zdařilých sexuálních scén masívně znásilňovalo a loni především masturbovalo, letos máme tu čest zejména s eroticky neschopnými muži. S panicem, starcem, možná asexuálem a možná tak trochu incelem; s muži ochablými, frustrovanými, nevyzrálými, nanicovatými… Co to visí ve vzduchu? A ani jeden z excerpovaných sexuálních aktů v pomyslných milostných deníčcích aktérů (tedy těch, kteří koitus přežili) jistě nepředstavuje příjemnou zkušenost. Ani jediný! Snad tento ročník reflexích BAD SEX IN FICTION AWARD nijak nevypovídá o stavu společnosti a náladě mezi námi. V opačném případě se můžeme jít zahrabat. A to nikoli do peřin.
Připomeňme úvodem, že ocenění za „mizerně napsané, povrchní či nadbytečné pasáže popisující sex“ začali roku 1993 výročně udělovat Auberon Waugh, šéfredaktor britského měsíčníku Literary Review, a jeho kolegyně, literární kritička Rhoda Koenigová. První ročník Bad Sex in Fiction Awards (BSA) v Reflexu oproti tomu proběhl roku 2011, kdy jsme se do potřísněných trenek a vlhkých spoďárů české literatury ponořili s tehdejším kolegou Luďkem Staňkem a na stupně vítězů postavili Jaroslava Balvína (Lásko, teď!), za něj tramtará s Václavem Havlem Ireny Obermannové (Tajná kniha) a pak obligátního Michala Viewegha (Další báječný rok). Od roku 2016 vám poskytujeme BSA eskort servis pravidelně, a protože tuzemský rybníček je malý a vylovený, opakují se v naší anticeně za blbě napsané sentence sexuálního charakteru stále stejná jména. A zatímco Britové z Literary Review, kteří svého času BSA udělili i takovým velikánům slova, jako jsou (nebo byli) John Updike, Tom Wolfe, Norman Mailer, Jonathan Littell, Morrissey či Nancy Hustonová, se zalekli politicky korektního prostředí a „zraňující“ ocenění před čtyřmi lety zrušili, Reflex se tělesných šťáv nadále neštítí a vytrval. S kolegou spoluautorem, literárním kritikem Kryštofem Ederem, dle některých prudérních čtenářů neděláme čest své alma mater, katedře bohemistiky pražské filozofické fakulty, ale rádi každoročně své dobré jméno pokládáme na oltář špatného sexu. Smějeme se, vzrušujeme, divíme, dávíme.
A víme, že to jde i dobře, a těší nás, když v tuzemské próze nebo poezii zachytíme parádní prasáž, erotiku fantastickou, příhodně podanou. Po zesnulém přeborníkovi erotických (pravda, poněkud perverzních) scén, romanopisci Václavu Kahudovi, převzala žezlo živelná Hana Lundiaková, mistryně popisu zejména ženské (auto)-erotiky. Hned na desáté straně jejích letošních Planetek (vyd. Odeon), v živočišné první povídce, se dočkáme mj. rozkošné hry se dvěma dlouhými svícemi ze šestiramenného svícnu a dvou protagonistčiných vrcholů.
„On myslí na to, jak ji klátil / ona myslí na to, jak se milovali“ i v podmanivé stodvacetistránkové básnické skladbě Aleše Berného, jeho pozdním debutu s názvem K Helmovskému jezu (vyd. Argo). Erotika se touto dlouhou básní vine ve všemožných svých podobách, je splavná a skvělá i syrová a toporná, plná šikany, odmítání a nenaplněných tuh.
Uh. Ale pojďme už k těm našim neukojencům a neukojenkám. Opět se mimochodem poštěstilo, že mezi nominovanými máme vyvážený poměr žen a mužů, a konečně je polovice, tedy pětice scén viděna očima hrdinky, ba dokonce jí (ve čtyřech případech) vyprávěna, takže genderové komise celého světa zajásají s námi.
Pokračování 2 / 11
10) Dorota Ambrožová
Poslední léto
Kolik je ti let? zeptá se a poprvé mi tyká. Osmnáct, odpovídám, a tobě třicet šest.
Odvede mě k besídce. Je prázdná stejně jako minulý rok. Nechá mě stát ve dveřích a dojde pro lehátko, na kterém venku lehává Anna. Chvíli trvá, než se mu ho podaří dostat dovnitř. Pak za námi zavře dveře. Já se posadím, on se sám svlékne. V přítmí pomalu postupujícího letního večera vidím jeho siluetu s výrazně vystupujícím pérem. Vyhrne mi šaty, stáhne kalhotky. Holím se dohladka a vidím, jak si mou úpravu rychle prohlédne. Mám pocit, že ho to na milisekundu zarazí. Anna se asi holí jinak anebo se možná neholí vůbec. Tipuju, že lidi tak třicet plus se neholí vůbec. Doktor je taky jak Ezau. Pak se mi vklíní mezi nohy, pomůže si prstama a už je uvnitř. Stará prkna podlahy skřípají v jiném rytmu, než v jakém je před rokem rozezníval Tobiáš svým bláznivým pobíháním v kruhu. Nedokážu se soustředit na doktorův penis ve vlastním podbřišku, necítím ho tam. Myšlenky mi odbíhají k vrzajícímu dřevu. K poskakujícímu dítěti. Násilím se je snažím přivést zpátky do potemnělé besídky, mezi svoje stehna. Používáš antikoncepci? ptá se doktor, a než stačím odpovědět, rychle se vytáhne ven a postříká máminy růžové šaty.
Celou noc se snažím připomenout si, jaký to byl pocit, cítit ho v sobě, ale nevím. Nemám žádný pocit. Jako po každém sexu cítím mezi třísly klubíčko tepla. Nic víc. Nijak se to neliší od čehokoliv, co už jsem zažila. Nejraději bych za ním šla znovu ještě teď v noci a poprosila ho, ať se do mě ještě jednou na chvíli zasune.
Wow! Nechutné! Anebo jsme snowflakes? Literárně vyzrálá novela třicetileté debutantky, jedno z přemilých překvapení českého knižního roku 2024, představuje Hanu. Hana miluje pana doktora, který je dvakrát starší než ona. Člověku se hned vybaví nedávné kriminální případy dr. Cimického a „doktora Prasete“, známého dřív jako dr. Barták, případně rap Young Havla Doktor Prase.
Jenže tohle není jen pohled problémové lolity, která láká do altánu tátu od ženy a synka. Poslední léto (vyd. Listen) může být čteno i jako svědectví o jedné generaci. Tobě snad, milé čtenářstvo, nepřipadá, že ta patologicky netečná holka musí mít v papírech ADHD, když při výměně tělesného tepla se zarostlým MUDrem myšlenkami tak těká? Podivná věc, tato scéna. Můžeme prosím něco méně perverzního? Co třeba… Třeštící Rajdunu?
Pokračování 3 / 11
9) Radka Třeštíková
Bábovky na konci světa
„Miluju tě!“ vykřikne, když se do mě vystříká. Ví, že se mnou se nemusí chránit, a miluju tě říká při ejakulaci vždycky. Jsem si jistá, že to říkal i Rebece a dalším milenkám. Nejspíš by to řekl i štětce, kdyby měl někdy potřebu za sex platit. Miluju tě se dostává z jeho těla vždy spolu se spermatem. Možná ani neví o tom, že to vyslovuje.
„Máš nový parfém?“ zeptám se. Dlaň mám mezi nohama, aby mi to jeho miluju tě nevyteklo v kuchyni na podlahu.
Přesně odposlouchané dialogy ze světa obyčejných, možná trochu blbých lidí („Martin to s dětma moc neumí,“ pokračuje. „Martinu ještě nepřebalil ani jednou, na něj prý můžou čurat jen holky od osmnácti nahoru, znáš ho.“).
Pro čtenářky skvěle zvolená tematika – to, co podle Radky Třeštíkové nejspíš máme znát skoro všechny: máma občas nechápe, tchyně se chová jako tchyně, mateřství je peklo a muži jsou vesměs idioti a/nebo sociopati. Solidní vztahová dynamika, přesná (prostolidová) stylistika, dobré pointy ironických fórů. Jen ty sexuální scény jsou u Radky Třeštíkové pokaždé naprosto šílené.
Vyžívá se v trivialitě a vulgaritě, neváhá s ponorem na bahnité dno – „Bolí mě pusa z toho, jak mu ho pořád kouřím, abych byla lepší než Milan“ (Milan je „ta holka, co si v mobilu uložil jako Milana“).
A protože ordinérnost a agresivita autorčina hojného erotopsaní jako by vybízely ke stejně drsným hodnocením jejího díla (vizte Databázi dojmů, pardon, www.databazeknih.cz), poodstoupíme od šlemů a slizů a budeme jen zpovzdáli pozorovat, jak si Bábovky na konci světa (vyd. Motto) klestí cestu vzhůru žebříčky prodejů.
Pokračování 4 / 11
8) Iva Hadj Moussa
Těžké duše
Uchechtnu se, ale pak mě pohltí smutek a vztek zároveň. Tak strašně rád bych si to s někým rozdal! Chtěl bych to dělat celou noc, zabořil bych se do ženský jako do šlehačkovýho dortu, jel bych jako králíček na baterky, šukal bych i v okamžiku, kdy se tma nad střechama začíná rozpouštět, šukal bych i v době, kdy lidem zvoní budíky a začínají se šourat do koupelny, pořád bych neměl dost.
Nedávno jsem zaznamenal strašnou věc. Při venčení jsem si sednul na lavičku a čučel do blba. Po zemi lezla moucha a bylo mi to tak příjemný, že místo abych ji rozmázl dlaní, tak jsem si přál, ať pokračuje, ať mě lechtá na kůži, co nejdýl to půjde, ať mi zaleze pod kraťasy. Tak moc toužím po dotyku, tak velkej jsem zoufalec. Ty vole, já tady pomalu obcuju s mouchou!
„Tak strašně rád bych si to s někým rozdal!“ Přesně takové věty máme rádi, jsou totiž předzvěstí výstředního sexu – zvlášť když se objeví v knize Ivy Hadj Moussy, která už naši anketu jednou oblažila. Před třemi lety se protagonista jejího románu Démon ze sídliště, mladý adept black metalu, blýskl takřka třičtvrtěhodinovým orálním uspokojováním své partnerky. Protagonista autorčina nového románu Těžké duše (vyd. Host) je o pár dekád starší, black metal vyměnil za heavy metal… a dívku za mouchu. Jak se říká, proti gustu žádný dišputát, jen je nám líto, že moucha své dílo nedokonala a pod kraťasy stárnoucímu osamělému vypravěči nakonec nevlezla. To by se teprv děly věci! Už jen za tu představu a za ženské tělo coby šlehačkový dort si Iva Hadj Moussa osmý flek v naší anketě zaslouží.
Pokračování 5 / 11
7) Jan Šimek
Promrhaná něha
Ještě naposledy mi přejela prsy po těle, jako by mi chtěla vynahradit to krátké preventivní intermezzo, a pak věcným tónem prohlásila: „Tak jdeme na to!“ Trochu překvapeně jsem se podíval do svého rozkroku a zjistil, že ano, skutečně můžeme jít na to. Neztrácejíc teď už žádný čas, vzala jeden prezervativ z nočního stolku, v mžiku roztrhla obal a zkušeně mi jej nasadila.
Mírně jsem u toho sykl bolestí. Byl jsem totiž ze zdravotních důvodů obřezaný a kromě toho, že jizva po obvodu mého pohlaví připomínala svým vzhledem trnovou korunu (což byla vskutku mnohovrstevnatá ironie), byla i po téměř dvou letech od operace značně citlivá. Adriana si to ale zřejmě vyložila jako výraz vzrušení z očekávané rozkoše a bez dalších průtahů si vložila mou maličkost do úst.
Moje erekce sice stále ještě pomýšlela na dezerci, zatím se ale k ničemu neodhodlala, takže jsem přistoupil k Adrianě a zezadu do ní vnikl. Se silami už jsem byl téměř v koncích, pro stékající pot jsem už skoro nic neviděl, a ačkoliv jsem byl schopný pokračovat, orgasmus, který jsem si zde objednal, byl pořád v nedohlednu. I tak jsem ale statečně pohyboval boky a snažil se předstírat co možná největší rujnost. Adriana to taky náležitě ocenila a vzdychala čím dál vehementněji. Přidal jsem na tempu, abych v sobě mohl alespoň hýčkat pocit, že jsem napoprvé zvládl zdolat ženu se vším všudy. Naše těla do sebe narážela čím dál zběsileji a pleskavé zvuky soulože se rozléhaly celou místností.
RománPromrhaná něha (vyd. Ikar), jehož název svádí k poněkud vulgární jazykové aktualizaci, je příběhem dosud nepříliš úspěšného svůdníka, „devatenáctiletého zástupce toho méně něžného pohlaví, nadto ještě takového, jehož puberta vstoupila na scénu pozdě a s trémou“. Od nepravděpodobného obrázku sedmiletého chlapečka masturbujícího u porna puštěného na kroužku v počítačové učebně na ZŠ se brzy přesuneme do ložnice prostitutky z tisíckrát obehrané scény „tenkrát poprvé“. Nebožák panic je na tom s obratností zhruba podobně jako pisálek se stylistikou: „Slinou, skrze kterou jsem chtěl ještě před vteřinou poprvé smyslně laskat ženu, jsem se v tu chvíli málem udusil.“ Vy se možná budete dusit odporem, ale taky trochu smíchem: kombinace akční prostitutky a bujného popisu angažujícího jak klišé, tak archaismy a tropy dobře postihuje grotesknost situace. Protagonista svírá kondom „jako kněz hostii“ a jizva po obřízce připomíná „trnovou korunu“; tady to smrdí nějakým raným traumátkem z hodin katechismu, pámbu nás netrestej. Akt sám je pro hrdinovu bolest a neustále těkající myšlenky utrpením a četba o tomto pokusu též. Tohle si v Bravíčku v rubrice Láska, sex a něžnosti číst nechcete – a v krásné literatuře už vůbec ne.
Pokračování 6 / 11
6) Klára Elšíková
Pacanka
Otáčíš se k němu zády, vystrkuješ na něho zadek, obemkneš svýma nohama ty jeho, chodidly mu hladíš nárty a cítíš, jak má studená kolena. Omrzají mu, když jezdí z práce domů na kole. Je polovina září a začíná být zima. Hlavně tady, v baráku, kde nemáte centrální topení. Máš chuť a hledáš ho. Jeho penis je malý a měkký jako vždycky, když chceš. Pomáháš mu, on ti tam strčí prst. Snažíš se předstírat, že se ti ten pocit, jako by ukazoval na nějaký bod mimo tvoji vagínu, líbí. Myslíš na kluky, co tě ráno tlačili na bedra. Pustíš ho a položíš si ho na lýtko, malé, ubohé zvíře. On cítí, že jsi zklamaná, chytá tě za boky, hladí po zadku a chce tě otočit. Ty nechceš, po ránu se nerada otáčíš, žádný kontakt navíc, jen ten základní jako slepé kotě, co hledá matčinu bradavku.
Problémy s erekcí mohou mít mnoho příčin; není však těžké odhadnout, co způsobilo „malý a měkký penis“ našeho cyklisty s omrzlými koleny. Leží totiž zrovna v posteli s jednou z nejprázdnějších a nejotravnějších postav české literatury posledních let. Titulní protagonistka druhé prozaické knihy novinářky Kláry Elšíkové s názvem Pacanka (vyd. Host) – tedy nikoli, pardon, Prcanka, jak by se z citované sexuální etudy snad mohlo zdát – na zhruba dvou stovkách stran po většinu času chlastá a souloží. Při těchto činnostech jí sekunduje především autorčina stylistická neobratnost, a tak bylo jen otázkou času, kdy porota BSA narazí na výživnou prasáž. Dočkali jsme se brzy, citovaná ukázka pochází hned z úvodu mimořádně nepovedené novely. Kdo by toužil po nášupu, může si knihu otevřít sám. Čtěte ovšem na vlastní nebezpečí: měkké penisy zdaleka nejsou tím nejhorším, na co v Pacance narazíte.
Pokračování 7 / 11
5) Martin Daneš
Každý svého štěstístrůjcem
Uprostřed třetí noci se mu podařilo zázračně oživit svou paličku, a za všecky předchozí oběti tak obdržela Katia těsně před odjezdem jistou satisfakci.
Martin Daneš je autorem střízlivých stylistických poloh. V nové povídkové sbírce Každý svého štěstí strůjcem (vyd. Malvern) to s výrazovou střídmostí trochu přehnal, což recenzent Reflexu Jakub Šofar okomentoval slovy: „Jazykově je to placaté, nenápadité, potřetí zalitý sáček čaje.“ „Jistou satisfakcí“ však může být laskavému čtenáři Danešových povídek metaforický výjev z textu, v němž vystupuje nadšený bubeník, jehož palička (mrk, mrk) nějakou dobu odmítá poslušnost. Nakonec se však vzchopí, a tak z toho máme krásné páté místo. Martin Daneš by zároveň mohl závodit v soutěži o to, jak napsat špatný sex s využitím co nejnižšího počtu slov. Jak se říká, méně je někdy více. S čímž by možná nesouhlasila Katia, kdybychom se jí zeptali na činnost bubeníkovy paličky. Ale to už je jiný příběh…
Pokračování 8 / 11
4) Michal Viewegh
Obyčejná laskavost
Ten samotný pohlavní akt byl překvapivě snadný, a dokonce vlastně i docela hezký.
Pan Krbec byl stejně jako já čerstvě vysprchovaný a oba jsme byli podobně nervózní. Větší problém ovšem nastal, když jsem zjistila, že pan Krbec je čerstvě oholený a tváře má polité kolínskou vodou 4711, kterou celý život používal otec mojí matky, takže jsem se nejdřív ze všeho musela zbavit představy, že do mě proniká penis mého dědečka, ale i tak pro mne celá ta erotická procedura byla, upřímně řečeno, kupodivu lehčí, než když třeba našim klientům vyměňuji pokálené papírové pleny. Trvalo to víceméně stejně dlouho a samozřejmě to bylo trochu zvláštní, ale na druhou stranu nemůžu říct, že by mi to bylo úplně nepříjemné nebo že to nebylo ani trochu hezké. Pan Krbec vypadal šťastně a vděčně, a přestože prapor jeho mužství posléze rychle splihl, ještě dlouho mě pak objímal a téměř dětinsky pusinkoval.
Ačkoli autorská čteníMichala Viewegha se díky pamětníkům jeho báječných Báječných let pod psa nebo Účastníků zájezdu stále ještě těší velkému zájmu, tento frekventant našeho žebříčku už nepíše příliš dobře. Co rok, to kniha, to mimořádně mizerný sex. V první ze souboru autorových letošních novel Obyčejná laskavost, Neobyčejná nestoudnost (vyd. Ikar) se hodná paní pečovatelka „pro několik miliónů Čechů stala úchylnou gerontofilní kurvou, která usouložila k smrti osmdesátiletého staříka“, ovšem nakonec převzala z prezidentových rukou vyznamenání, protože oním aktem nezištně pomohla bližnímu svému. Ač na onen svět.
Ach, jak neblaze perverzní je ona dědečkovská aluze. A co teprve paralela sex – úklid výkalů neznámých starců! Nad „splihlým praporem mužství“ by leckterá autorka prvorepublikové červené knihovny zaplesala, u starcova „dětinského pusinkování“ pak lze plakat i blinkat, jak je ctěná libost.
Všimněte si, kolik nadbytečných vycpávkových slov a sousloví výše citovaná scéna skýtá, úplně samozřejmě víceméně překvapivě, upřímně řečeno. Při pohledu na řídkou sazbu a masívní bukvy posledních knih M. V. je vám jasné, že je nutné natahovat prořídlý děj, jak se dá, aby to vůbec vydalo na vydání…
Pokračování 9 / 11
3) Bianca Bellová
Neviditelný muž
Skloní se a přitiskne své rty k mým, jako by ze mě chtěl vysát dech, je cítit vykouřeným tabákem, nevadí mi to, je to skutečné, bez příkras, zajede mi rukou do podprsenky, Dzak na nás čumí a bezradně poštěkává. Obcujeme spolu jako dva nepřátelé, snažíme se dobýt soupeřovo území a nic mu nedat, když Tony přiráží, jdu mu naproti, pak se ale předloktím opře o můj krk a já se začnu dusit, je to strašně rychlé, zjišťuju, že nemám žádný pud sebezáchovy a vůbec se nebráním, jen se mi před očima udělá bílo, Tony vyvrcholí, vyjdou z něj podivné zvuky, zachroptí, jako by z něj měla vylézt střeva, úplně ztratí tělesné napětí, je jako prasklý balón, odvalí se na stranu a rozpláče se, jako tehdy, když mu byly tři.
Člověk se plačícímu Tonymu z novely nemůže divit. Nejenže z něj takřka lezou střeva, ještě se musí prosouložit souvětím, které se do Neviditelného mužeBianky Bellové (vyd. Host) zatoulalo nejspíš z Jirotkova Saturnina. Takové množství slov přerušované pouze čárkami se jen tak nevidí. Nutno přiznat, že autorka populárního Jezera prostor nekončící věty využila znamenitě. Jen považte, pes poštěkává, nepřátelé dobývají území, balon praská, střeva lezou, zvuky vycházejí – v tak přehlcené scéně, jíž schází snad už jen dav opilých fanoušků či žirafa na mopedu, by jeden málem přehlédl samotné milence. A přitom se tak snaží!
Pokračování 10 / 11
2) Karel Zeithaml
Falešný knír
Lela se svlíkne. Hnědý, potetovaný tělo. Tetování si z velký části dělala sama. Ze všeho nejvíc připomíná dílo šílenýho pavouka. Bláznivá holka z posilovny s břichem jak struhadlo. Nasedne si na mě a okamžitě zdivočí. (…) „Na co, sakra, myslíš!“ vyštěkne na mě už celá zpocená. „Soustřeď se, vole!“ Mám její obličej těsně před tím svým. Dejchá na mě vzduch horkej jak teplo z letní garáže. Přivírá oči. Hned je zase otevře. Pak mi nafackuje. Ano, vždycky jsem si přál mít trochu švihlou nymfomanku.
Když mě dostatečně použije a mě bolí celý tělo, leží nahá na posteli a kouří. Dívá se do stropu. Nechá mě odejít, vysprchovat se a obléct. Když se vracím z koupelny, pořád tam leží s bubákem otočeným ke mně.
NovelaFalešný knír (vyd. Prostor) patrně pseudonymního Karla Zeithamla je parodickým dialogem s dílem a osobou Milana Kundery. Patrně nejslavnější český prozaik 20. století psal o sexu hodně a rád, a kdyby tvořil o pár dekád později, možná by si jeho postavy prosouložily cestu i do naší ceny. Čas je však neúprosný, a tak musel „Mistra“ zastoupit Karel Zeithaml. Podařilo se mu to znamenitě. Švihlá nymfomanka se v posteli činila, a přestože musela vypravěče přimět k pozornosti (kdo nikdy nezatoužil po tom, aby v romantickém sepětí zaslechl výzvu „Soustřeď se, vole!“, ať hodí kamenem), zdá se, že byla nakonec spokojená. A spokojení jsme i my, bubák je krásná tečka (doslova) za touhle mimořádně živelnou scénou a autorovi blahopřejeme k druhému místu.
Pokračování 11 / 11
1) David Zábranský
Jů a Hele
Poprvé jsme se spolu vyspali v hotelu Beránek, který stojí v Blatné na náměstí. Musel jsem Pavlu odvézt mimo Prahu, izolovat ji, abych následně dokázal zdolat jejích sto pětaosmdesát centimetrů. Musel jsem sebrat odvahu, připravit mačky, cepíny. V den výstupu jsme v rámci jednoho dlouhého tahu obešli všechny blatenské bary a restaurace. Nalil jsem tam do sebe dvojité vodky, načež jsme v hotelu Beránek nějak zavedli penis do pochvy. Beru život dost rigidně, takže jsem věřil, že tím mezi mnou a Pavlou vzniklo nějaké pouto, spíše biologické než emocionální, vazba z živé tkáně nebo nějaká dospělácká verze pupeční šňůry.
Pamatuju si, že jsem tehdy po Pavlině těle musel cestovat. Byl to jakýsi island hopping. Rozutekla se mi. Měl jsem její nohy, ale hlava se kutálela pryč. Jindy jsem měl ruce, ale chybělo něco jiného. Jaké bohatství! Hrabal jsem a kvákal u toho jako kačer Skrblík.
Chtěl jsem ji, zbožňoval jsem ji. Víc a víc. Ruce, nohy…
Fanfáry a pentle připravit! Vítězem letošního ročníku se stává… David Zábranský! V deníkovém románu Jů a Hele přiznává (rádoby) – enfant terrible české literatury hned na několika místech, že touží po Magnesii Liteře. Tu za čtyřsetstránkovou knihu, která je po většinu času o ničem a v níž autor útočí na kdekoho z literárního prostředí, pravděpodobně nezíská, snad si tedy pro tentokrát vystačí s Cenou Reflexu za špatný sex.
Není to ostatně poprvé, kdy tento spisovatel usedl na trůn pro pisatele nejhorších erotických scén. Trofej si odnesl už v roce 2017, kdy si protagonista jeho románu Za Alpami chtěl na penisu „hýčkat“ výkaly své milé. V nové knize autor ubral na expresivitě (snad proto, že předmětem vyprávění je nyní on sám), zato přidal na stylistické topornosti. „Zavedli penis do pochvy“? Čteme prosím pěkně krásnou literaturu, nebo náhodný výplod aplikace ChatGPT v její nejranější fázi? Je s podivem, že nejranější fázi přežil vztah Davida a Pavly. Že by to bylo díky kvákání? Čerstvě zamilovaní nechť vyzkoušejí a podají nám zprávu!
My podáváme zprávu, že horší sexuální scénu než David Zábranský v českých luzích a hájích v roce 2024 nikdo nenapsal.
