Kůže hlavy zhrubla a otupila se. Jak se medvědice naučila jezdit na motorce a jaký je cirkus doopravdy?
Vesmír fantazie a radosti: tak definoval cirkus teoretik avantgardy Karel Teige. Jak a z čeho neuvěřitelné výkony a přízračná atmosféra na hranici fantastična vznikají? To se snaží naznačit kniha To je cirkus!. Její autorka, Karolína Skučková (* 1998), v cirkusu trvale nepracuje, ale text je i výsledkem jejího pátrání po stopách pradědečka, který byl ošetřovatelem slonů právě u cirkusu. Kniha zaznamenává vzpomínky provazochodce, artistů a artistek na balančních tyčích, na visuté hrazdě nebo experimentujících s novým cirkusem a burleskou, a také drezérů a drezérek tygrů či koní. A dokumentuje je dobovými fotografiemi.
Dokumentární publikace o bezmála třech stech stran To je cirkus! ukazuje proměny cirkusu v průběhu téměř posledního století, včetně pokusů komunistů v 50. letech zakázat vystupujícím jejich tradiční zdobené kostýmy, které „působí draze a pracujícímu lidu nic neříkají“. Namísto toho měli lidé od cirkusu i před publikem nosit všední, civilní oblečení.
Jako by mi někdo nalil na hlavu vařící vodu
Karolína Skučková, profesně učitelka mateřské školy, líčí život lidí od cirkusu obecně i některé specifické problémy či výzvy, například zvládání menstruace u akrobatek nebo pomalý a bolestivý nácvik toho, jak viset za vlasy: „Jakmile mě vytáhli nahoru, byl to pocit, jako by mi někdo nalil na hlavu vařící vodu. Podruhé to bolelo ještě víc, protože ta hlava byla ještě rozbolavělá.“ Nakonec ale kůže na hlavě zhrubla a otupila se.
Nebo jak po velmi malých krůčcích naučit medvědici jezdit na motorce: „Nejdřív jsme postavili motorku, aby si ji mohla chodit očuchat. To jsme dělali asi týden. Potom jsme jí dávali na motorku jenom packy a drželi ji. Po čase jsme zkusili přehodit nohu, aby jen seděla. Nato jsme zkoušeli stát na místě a nastartovat, aby se nebála toho zvuku…“
Prostředí „světských“, tedy lidí „světem jdoucích“, pracujících u cirkusů, kolotočů či střelnic, je v knize charakterizováno jako specifický mikrokosmos, který má vlastní slang, normy i pověry. Protože při předváděných číslech šlo někdy i o život, potřeba pokusit se nějak si zajistit, byť zcela iracionálně, štěstí (i dostatečný příliv platících diváků), byla o to silnější. Například se prý v cirkusu nesmí otevřít deštník a je zakázáno také sedět zády k manéži, protože to by odneslo „práci ven z manéže“. Další tabu se týkala přítomnosti starých žen: „Nesměl se prodat první lístek na představení starý bábě,“ takže když nějaká přišla, raději dostala lístek zdarma. (Ale nesměla předtím přecházet přes plochu budoucí manéže.) Smůlu nosilo i to, když šla před premiérou kolem svatba nebo když někdo hodil kostým přes ustlanou postel. Když někdo přijde, řekne: „Zlom vaz!“ a poplácá dotyčného po zadku, je opět zaděláno na neštěstí, které se ale dá odčinit, pokud poplácaný okamžitě vystrčil břicho a daný jedinec ho poplácá i na ně.
Všechno jsem tam nechal
Práce v cirkusu je intenzivní a pohlcující, takže jeden z hrdinů knihy vzpomíná, že od něj nadobro odešel po přijetí obtížného rozhodnutí v jednu hodinu v noci: „Všechno jsem tam nechal a nikomu nic neřekl. Bylo to pro mě strašně těžký a tímhle způsobem jsem to alespoň trochu ulehčil sobě.“
Současně jde o tak vyčerpávající dřinu, že zábavu mimo manéž cirkusáci příliš nevyhledávají, ale většinou zůstávají ve svém „uzavřeném městečku“. Což ovšem vede k oboustranným předsudkům: jedna z hrdinek si v knize stěžuje, že když před svými „světskými“ spustí „privátní“ slang, začnou se na ni dívat skoro jako na „chrapouna“, tedy vetřelce zvnějšku, který nenáleží do sféry „světských“. Mimochodem i proto je v knize jako krajně nepravděpodobné označeno to, co se mělo stát ve fiktivním světě populárního a později úspěšně zfilmovaného románu Cirkus Humberto, v němž se člověk zvenku, Václav Karas, vyšvihl na post ředitele cirkusu. (Což potvrzuje i odborněji pojatá, starší kniha Orbis cirkus: příběh českého cirkusu).
Kniha To je cirkus! nabízí reálný vhled do prostředí, které se rychle mění a některé jeho odnože možná časem zaniknou (i kdybychom věřili, že drezury medvědů se u nás neprováděly a neprovádí oněmi strašlivě drastickými metodami, jež vylíčila reportážní kniha Tančící medvědi). Mnozí lidé zřejmě dosud mají o světě cirkusů poněkud romantizované představy. A jiní vůbec žádné: jak autorka zmiňuje, když se v předškolním zařízení ptala osmnácti dětí, kdo z nich byl někdy v cirkuse, přihlásila se prý jedna jediná holčička. A když se zeptala, kdo alespoň ví, co to cirkus je, přihlásily se děti tři...
