Peruánská epopej: Otto Placht s pokorou a odžitou zkušeností vypráví příběhy pralesa napadeného civilizací
Několik desetiletí se o Ottovi Plachtovi (62) píše jako o malíři jihoamerické džungle, moderním Náprstkovi nebo jako o muži, díky kterému české prostředí objevilo divy ajahuasky. Málo se však připomíná, že vedle svých souputníků (Martina Mainera, Jana Bačkovského nebo už zesnulého Petra Vaněčka) patřil na přelomu 80. a 90. let k silné generaci malířů-solitérů, kteří pro dobové prostředí byli podobně zásadní jako kolegové sdružení ve skupině Tvrdohlaví.
Placht se tehdy podílel i na už pozapomenuté výzdobě hotelu Kriváň, vzniklé spontánně v lednu roku 1990 pro večírek Franka Zappy. Byl také mezi oslovenými, kteří se na jaře stejného roku zúčastnili České alternativy v ÚLUV (dnešní Divadlo X10) – výstavy, kde se premiérového přivítání u nás dostalo Lou Reedovi.
Proč to připomínám? Protože za těch už víc než třicet let, co Placht odjíždí na druhou stranu zeměkoule, do pralesa v okolí peruánského města Pucallpa, kde tvoří a plodí potomky (má jich pět se třemi ženami), se tu ujal pocit, že jeho tvorbu důvěrně známe a že nás už těžko něčím překvapí. Přitom právě v aktuální výstavě Prchavá věčnost Amazonie v Obecním domě – ve větší části věnované nově vzniklým velkým hnědým plátnům – jeho práce získávají nejen na monumentalitě, ale i na barevné vyzrálosti a až brilantním tvarosloví. Autor sám s jistou nadsázkou připomíná, že právě až nyní v Obecním domě si on – Pražan – uvědomil, že jeho současné, jihoamerické umění je jistým pokračováním evropské secese.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
