Jak vyjednávat s únosci: Nechtějí to zbytečně protahovat, i oni se těší na víkend, říká Adam Dolník
Kostelní budič, krmič vší, pojídač hříchů, tulič koček, zahřívač postele. I tak mohou znít neoficiální názvy některých profesí. K těm méně konvenčním patří také profesionální vyjednavač. Jeden takový s mezinárodním renomé pochází z Čech: Adam Dolník, profesor na University of Wollongong v Austrálii, bezpečnostní expert zabývající se terorismem a metodikou vyjednávání s únosci. Už dříve vydal několik odborných prací v angličtině, ale až vloni vyšel popularizační a částečně biografický rozhovor Adam Dolník: Svět elitního vyjednavače, který s ním připravil novinář Martin Moravec.
Adam Dolník: Svět elitního vyjednavače je přitom už pátou rozhovorovou knihou někdejšího sporťáka a dlouholetého šéfa magazínu MF Dnes Martina Moravce (* 1981) vydanou ve vlastním nakladatelství; ty předchozí pojednávaly o dopravním pilotovi, kriminalistovi, lékaři letecké záchranky a špičkovém neurochirurgovi. Jsou enormně úspěšné, každá z nich mnohonásobně přesáhla pomyslnou bestsellerovou hranici deseti tisíc výtisků.
Velmi prostí muži, kteří potřebují peníze
Adam Dolník, vedený empatickými Moravcovými otázkami, v publikaci vysvětluje, jak se ke svému náročnému, ale v něčem i exkluzivnímu zaměstnání dostal – iniciační pro něj bylo například zhlédnutí amerického filmu Životní zkouška (2000). A především přibližuje realitu únosů tak, jak ji zná ze své takřka každodenní praxe. Únosce nijak nedémonizuje, dokonce ani teroristy ne. Připomíná, že jde o pojem proměnlivý a závislý na kontextu: i několik nositelů Nobelovy ceny za mír bylo v době, kdy bojovali proti autoritativním režimům, svými odpůrci takto označováno. A když se dostali k moci, z bývalých „teroristů“ se stali státníci.
Více se věnuje únoscům, v nichž vidí často velmi prosté muže, kteří si potřebují vydělat peníze, nejvíce před Vánocemi nebo ramadánem, nechtějí se namáhat se starostí o (zajaté) malé děti, což by pro ně bylo příliš náročné, a únos netouží zbytečně protahovat. I oni se těší na víkend.
Pokud by ale někdo chtěl rovnou zaplatit částku, o kterou si řeknou, aby byl rukojmí co nejdříve doma, je to přesně ten postup, před kterým Dolník varuje. Únosci to totiž pochopí jako vzkaz, že by z daného případu mohli vytřískat mnohem více, tedy že natrefili na výkonnou „dojnou krávu“, a rukojmího hned tak nevydají, naopak.
Vyjednavač usiluje nikoli primárně o snížení výkupného, ale o to, aby se rukojmí dostal co nejdříve a co nejbezpečněji domů. Dolníkem doporučená cesta vede „paradoxně přes tzv. rezistenční vyjednávání. Jde o vyjednávání, během něhož se klade odpor, aby měli únosci pocit, že se při handrkování nadřeli a vyhádali si nejvyšší možné výkupné“, jak to v recenzi shrnul Karel Černý. Reálně dostanou méně peněz, ale jsou spokojenější.
V debatách o islámu věznitele porážela
Pokud během jednání začnou únosci zintenzivňovat své hrozby, je to podle Dolníka kupodivu zpravidla nadějná zpráva signalizující, že vyjednávání zřejmě spěje k úspěšnému konci: už vyčerpali všechny dostupné prostředky k vydírání a naposledy zkouší zatlačit, než se smíří s nejvyšší částkou, kterou jsou příbuzní nebo zaměstnavatel uneseného ochotni zaplatit. Suma se pohybuje mezi jedním až třiceti procenty, v průměru se ale končí na částce ve výši 8 % původního požadavku únosců. Platí přitom, že čím luxusnější fotografie má rukojmí na své facebookové stránce, tím výše se únosci budou snažit výkupné vyšponovat. Práci vyjednavači neusnadnil jeden konkrétní unesený, který se na sociálních sítích chlubil fotkami s výstavním ferrari, jež vůbec nebylo jeho, ale únoscům to nechtěl přiznat.
Dolník poodhaluje, jak s únosci správně vyjednávat; jde přitom o techniky jako pozorné a trpělivé naslouchání nebo „pojmenování emocí“, které se podle něj hodí i v běžném životě, třeba při „balení žen“. Případně nabádá, jak si coby rukojmí zkrátit dlouhou chvíli: neodrazuje v tomto kontextu ani od konverze k islámu, respektive jejího předstírání. Pokud nemá dotyčný žádnou knihu, únosci mu poskytnou alespoň Korán. Jedna rukojmí si prý následně tento posvátný text nastudovala velmi podrobně, měla na to ostatně dost času a nic jiného na práci, takže v debatách o islámu začala svoje věznitele porážet a ti se jí začali bát. Ovšem to, že se vězeň stane muslimem, automaticky neznamená, že s ním bude lépe zacházeno: věznitelé mohou vždy prohlásit, že jsou u nich v roli otroků, u kterých na náboženství nezáleží.
Odpoutat od vlastních emocí
Přitom se jen zlomek únosců hlásí k islámu, a také zdaleka ne všechny hlášené únosy jsou skutečné: někdy tak muž, který vede paralelní život se dvěma rodinami, kamufluje svoje záhadné „zmizení“. Dramatičtější jsou okamžiky, kdy příbuzní nebo samotný unesený nezná výše popsanou strategii vyjednávání. Takže kupříkladu tchán svému zeťovi ostře vyčítá, jak malou částku za unesenou dceru nabízí: „Na tak málo si ji ceníš?“ Případně unesená manželka bezpečně ví, že doma mají mnohem více peněz, než za ni manžel jejím věznitelům chce dát, zoufale mu radí, kde všude v domě hledat, a vyhrožuje mu ze svého zajetí rozvodem.
Každopádně Dolník radí maximálně se odpoutat od vlastních emocí, dodržovat domluvenou strategii a nenechat se zastrašit únosci ani vyhecovat příbuznými. I když si uvědomuje, jak je to těžké: „Sice mám za sebou spoustu únosů a v tomto oboru patřím ke světové špičce, ale zároveň jsem táta čtyř dětí. Kdyby se některému z nich něco stalo, také bych nedokázal jednat racionálně a potřeboval bych, aby mi někdo poradil.“ Současně ale důrazně nedoporučuje sklouzávat k příliš žoviálnímu tónu ve stylu: „Vy máte moji manželku? Tak si ji nechte.“ Přece jen být únoscem je taky svého druhu povolání a jeho zástupci vyžadují určitou míru respektu a úcty. Tedy minimálně když s nimi vyjednáváte…
