Středověká architektura jako projekční plátno: ve službách imperialismu, nacionalismu i socialismu
Když občané Česka před lety v anketě hlasovali o tom, kdo je podle nich Největší Čech, historik Jiří Rak skepticky poznamenal, že „hlasující se rozhodovali pro Brožíkův obraz Jana Husa před kostnickým koncilem, pro Žižku známého z pláten historických obrazů a shlížejícího z vrchu Vítkova na pražskou čtvrť nesoucí jeho jméno“, ne pro skutečné historické osobnosti z dávného středověku. Dalo by se tedy tohoto období autentičtěji dotknout alespoň ve stavbách, které se částečně dochovaly?
Kniha Opravdový středověk? s podtitulem Umění & ideologie v 19. století (vyd. MUNIPRESS), jejímiž editory byli historikové umění Ivan Foletti a Zuzana Urbanová, je však i k této možnosti velmi skeptická. Na různých ukázkách dokládá, že se buď jedná o architekturu z 19. století, kdy právě vznikl i zmíněný Brožíkův obraz, nebo o budovy v tomto období zásadně a z dnešního hlediska až brutálně přestavěné podle toho, jak si daný architekt představoval, že by například ideální gotika měla vypadat.
Architektonická koláž a zábavní park
Míra zasahování se různí: od dostaveb (Katedrála sv. Víta v Praze) až po zcela nové budovy (novogotický Votivní kostel ve Vídni). A potom všelijaké mezistupně na široké škále mezi oběma póly. Jedním z takových případů je rakouský hrad Kreuzenstein, který byl na základě starých dochovaných obvodových zdí znovu vybudován, a to tak, že do něj byly zakomponovány stavební prvky z mnoha jiných staveb. Výsledkem je koláž artefaktů „z odlišných dob, vzájemně vzdálených míst, různých typů staveb i funkcí“, poskládaných k sobě hlavně podle toho, jak se to líbilo majiteli a iniciátorovi stavby, hraběti Johannu Nepomuku Wilczekovi (1837–1922).
Další variantou byly stavby, které vznikaly v USA. Bohatí Američané platili převoz i architektonických torz starších evropských památek, kde z nich byly sestavovány nové konstrukce tak, aby působily co nejefektněji, byly inscenovány jako „rekvizity na divadelní scéně“. Před vstupem do muzea Met Cloisters ve Washingtonu prý po otevření stáli hlídači převlečení za mnichy, vzduchem se nesla vůně kadidla a svojí povahou to celkově mělo blíže k zábavnímu parku.
Ve službách všech možných -ismů
Kniha ovšem hlavně přibližuje to, jakým ideovým cílům odkazy na středověk, a to široce chápaný (zřejmě cokoli postaveného po roce 476 a před 1492), sloužily. Tak neobyzantské ruské pravoslavné chrámy budované carskou monarchií na Kavkaze měly Gruzíncům a Arménům upírat starobylost a původnost jejich kultur a hlásat údajnou kulturní nadřazenost Rusů; rekonstrukce kostela San Cataldo v Palermu naopak zdůrazňovala lokální specifičnost Sicílie a jejího multikulturního dědictví, a to v době, kdy se sjednocovala Itálie a ostrov se ocitl na periferii zájmu.
Dostavba či nové budování gotických a neogotických katedrál pak mohly sledovat dost rozdílné ideové záměry; středověk může fungovat jako projekční plátno skoro pro cokoli. Lze říci, že zprostředkovaně stanul ve službách imperialismu, nacionalismu, socialismu, klerikalismu i kapitalismu. Někteří ho vnímali jako dobu, kdy lidé mohli pracovat svobodně a tvořivě (John Ruskin); jiní naopak jako éru, kdy byly třídní vztahy a bariéry pevně dány a nepřekračovaly se (podnikatel John D. Rockefeller). Někteří se ke katedrálám upínali jako k symbolům neopakovatelného národního ducha, jiní proto, že pro ně byly odkazem k ztracené epoše, kdy společnosti dominovala katolická církev. Zvláště ve Francii se tak na podpoře budování těchto staveb setkával sekulární stát a církev, i když tak činily „ze zcela odlišných důvodů“. V USA zase novogotickou Washingtonskou národní katedrálu budovala Episkopální církev Spojených států amerických, která tak posilovala svoji pozici „polostátní instituce“. (Jako chrliče v ní mimochodem najdeme zpodobnění Darth Vadera).
Nekonečné návraty a projekce
Tento výčet ideologických motivací by se dal ještě rozšiřovat. Jak naznačila třeba kniha Síla i budoucnost jest národu národnost, podobně měly jako jakýsi vizuální argument fungovat středověké (neogotické) formy pro šlechtická sídla 19. století – měly zdůrazňovat odvěkou přítomnost příslušného rodu v dané zemi, jeho starobylost a zásluhy o rozvoj země. Vzorem přitom byla anglická architektura, konkrétně tzv. windsorská gotika. Tím kupříkladu zadavatelé novogotické přestavby Hluboké dávali najevo svoje sympatie k anglickému společenskému modelu syntézy tradice a pokroku: vývoj tamní společnosti chápali jako vhodný kompromis mezi zájmy šlechty a měšťanstva, který chtěli napodobit i u nás.
Připomenout také musíme, že podobné návraty jsou v dějinách běžné. Už výběrem barokní gotiky se opati, kteří zadávali práci Janu Blažeji Santini-Aichelovi, dovolávali starobylosti a předhusitské tradice svých řádů. A již středověcí panovníci a církevní potentáti hledali tamní legitimitu v domácím mytickém dávnověku (Karel IV. u Přemysla Oráče) nebo v antice. Ze zpětného pohledu a s tím, jak se postupně tyto interpretační vrstvy na sebe kupí, je ale těžké je od sebe odlišit a rozeznat. Člověka může až jímat závrať, když si pomyslí, že za sto padesát let budou nějací historici umění zkoumat, co si jejich předchůdci roku 2024 sami projektovali do svých výzkumů toho, co si lidé 19. století projektovali do středověku. (Z knihy je patrný strach z dalších možných projevů současného ruského imperialismu, ale snad i z amerického důrazu na povrchní komerci.)
Za co může Ivanhoe
Nezbývá než se snažit tyto projekce co nejpoctivěji reflektovat stejně jako to, jaký vliv na naše chápání středověku stále mají umělecká díla vytvořená v 19. století. Což kniha činí. Ostatně slavný historik Michel Pastoureau napsal obsáhlou studii o vlivném Scottovu historickému románu Ivanhoe, který výrazně přispěl ke vzniku romantického ideálu středověku. Historik ve studii vedle svého obdivu k románu přiznává, že jeho četba měla pozitivní vliv na volbu povolání mnoha budoucích a zcela seriózních medievistů.
Pokud si ale někdo chce sáhnout na autentický středověk, můžeme mu poradit, že za tisíc let možná historici významně přehodnotí periodizaci dějin a délku „středověku“ výrazně protáhnou. V jejich hypotetických očích tak možná ve středověku ještě žijeme, ovšem toto označení dnes asi málokdo přijme dobrovolně. A hlavně se uděluje až zpětně…
