Hanebné justiční vraždy pod drobnohledem, věrchuška rozdávala špagáty. Vyšlo veledílo nemající obdoby
„Viribus unitis“, tedy spojenými silami, abychom parafrázovali motto předposledního rakouského císaře Františka Josefa I., vydaly pražské Nakladatelství Academia a Ústav pro studium totalitních režimů obří dílo nemající u nás na dané téma paralelu. Petr Mallota a kolektiv předkládají prostřednictvím obou výše jmenovaných institucí vědění chtivé veřejnosti čtyřsvazkovou studii Popravení z politických důvodů v komunistickém Československu.
Justiční vraždy jsou mimo jakoukoli pochybnost nejhanebnější, protože trvale nesmazatelnou skvrnou na režimu, který v českých zemích vládl déle než 41 let. Není proto divu, že odedávna přitahovaly pozornost lidí zajímajících se o naši minulost, a to ať již profesionálně, z badatelského hlediska, či pouze jako amatérští zájemci.
Čas nastolit spravedlnost
K prvním nesmělým krůčkům docházelo už v šedesátých letech, kdy „věrchuška“ seznala, že těch „špagátů“ přece jen rozdávala nějak moc. Slabinu těchto prvních rehabilitací však představoval nepříjemný fakt, že se týkaly především vysoce postavených komunistických pohlavárů, z nichž přitom mnozí sami měli na rukou krev nevinných obětí. Období pražského jara, kdy se okruh očištěných lidí začal rozšiřovat, zase trvalo příliš krátce a následující, normalizační režim politické represe zpravidla maximálně odbýval krátkou větičkou, že „v padesátých letech docházelo k porušování socialistické zákonnosti“.
Teprve po listopadu 1989 dozrál čas začít v této temné záležitosti nastolovat – byť opožděnou – spravedlnost. Před časem vyšla práce Otakara Lišky a kolektivu Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918–1989. Ta ovšem zahrnovala všechny hrdelní tresty, nikoli jen politické, a bohužel v ní chyběly popravy v letech německé okupace, jež se týkaly tisíců lidí.
232 násilných smrtí
Petr Mallota s kolektivem své badatelské úsilí pojali tak říkajíc z gruntu a k jejich cti slouží, že svou monografií Popravení z politických důvodů v komunistickém Československu překonali všechna dosavadní díla. První tři svazky jejich titánské a zároveň mravenčí práce zahrnují úvod, v němž se čtenáři dozvědí mj. o vyšetřovacích metodách „třídní“ justice, seznámí se s dobovými dokumenty (je jich tam zhruba dva a půl tisíce a některé jsou poblikovány poprvé) a tabulkami se základními údaji o obětech represí. Jádrem jsou podrobné abecedně řazené životopisy 232 osob popravených z důvodů vyplývajících z názvu publikace.
Čtvrtý svazek bude pro některé čtenáře možná nejzajímavější. Zevrubně se totiž věnuje 34 osobám, jejichž případy jsou, abychom použili poněkud profláknuté, neboť až příliš často používané, výrazivo, kontroverzní. U těchto popravených lidí totiž nezřídka převažovaly kriminální motivy, či se dokonce za druhé světové války dopustili zločinů, za něž by si optikou tehdejšího posuzování provaz beztak zasloužili.
Kandidát na Magnesii Literu?
Popravu generála Heliodora Píky a národně socialistické právničky a političky Milady Horákové dnes dokáží ospravedlňovat snad jen nepolepšitelně zatvrzelí ultrastalinisté, s nimiž diskutovat na politická témata znamená pouze ztrátu času, ale sami dobře víme i z poslední doby, jaké vášně a zcela protikladné hodnocení vzbuzuje v širokých vrstvách společnosti například řádění bratří Mašínů. Tam, kde tekla krev na obou stranách, je jakékoli radikální hodnocení bez podrobných znalostí všech okolností opravdu velmi ošemetné.
Životní dílo Petra Malloty a jeho spolupracovníků vychází všem seriózním zájemcům o tuto temnou periodu naší zase ne tak příliš dávné minulosti vstříc a plně uspokojí i nejnáročnější čtenáře. Pokud obdrží Magnesii Literu, ať už v kategorii literatury naučné, nebo coby nakladatelský čin roku, bude to nanejvýš spravedlivé ocenění.