Tvorba mezi láskou, bitím a bídou: Národní hrdinka Božena Němcová se narodila před 205 lety
Žena musí mít pro svobodnou literární tvorbu „pět set liber ročně a vlastní pokoj“ – to víme už od roku 1929, kdy anglická spisovatelka Virginia Woolfová knižně publikovala esej s lapidárním názvem Vlastní pokoj. BOŽENA NĚMCOVÁ (4. února 1820 – 21. ledna 1862) ve své době neměla ani prostor, ani čas, ani finanční zdroje, ani toleranci rodiny a okolí. Postavila se všemu a psala. I vinou toho, že se rozhodla pro svobodu a lásku, zemřela už jako jedenačtyřicetiletá. Tak popsal naši „národní spisovatelku“ František Halas v básni Podobizna naší paní ze sbírky Naše paní Božena Němcová (1939). K poezii idealizace patří, v Česku si ovšem několik generací žáků a studentů pod vlivem dobových životopisců romantizovalo i spisovatelčin život, v němž ve skutečnosti nechyběly bití, hlad a vleklé stonání.
Do školy chodila Barbora či Betty Panklová, krásná dcera panského podkoního, nejprve na faru do České Skalice. Tehdy panovalo přesvědčení, že veřejné školy jsou jen pro děti chudých; považovali-li se tedy rodiče za honoraci, snažili se své potomky dát „na vychování“ do rodin. Barunka se takto dostala na zámek do Chvalkovic, kde se z ní stala velká čtenářka – nadlouho však jen německy psaných knih.
Postava velmi temná
Podobně o ní bez ní se rozhodlo i ve věci svatby s Josefem Němcem. Její matka Terezie Panklová chtěla mít sedmnáctiletou dceru z domu. Ostatně o tom, zda vůbec byla její matkou a kdy přesně se děvče narodilo, se již popsala spousta papíru… V první půli devatenáctého století bylo na našem území v měšťanské společnosti běžné, že se využívalo služeb dohazovaček, že mladé budoucí nevěsty byly z jednání o svém osudu zcela vyloučeny, že často potkaly nastávajícího muže až před oltářem. Pokud se mladí neseznámili na hodinách tance, na bálech nebo u příležitosti domácích dýchánků či vyučování v rodinách, měli smůlu a stali se šachovými figurkami v rukou svých rodičů. Jak popisuje historička Milena Lenderová v publikaci K hříchu i modlitbě. Žena devatenáctého století (2016), „Josefa Němce doporučil Panklovým jeden jejich známý s tím, že Němec čeká na povýšení a hledá nevěstu. Panklovi pozvali Němce na návštěvu, a když se budoucí manželé osobně seznámili, byla už ruka v rukávě. Svatba se konala 12. září 1837, bez ohledu na odpor nevěsty, námitky jejích kamarádek i poněkud opožděné zaváhání otce Johanna Pankla.“ Takhle snadné to bylo.
Dvaatřicetiletý komisař finanční stráže, syn novobydžovského kloboučníka, byl téměř dvakrát starší než Barunka a možná už v místě oddání, v kostele Nanebevzetí Panny Marie v České Skalici, bylo mnohým zjevné, že je ten pohledný, urostlý muž v uniformě povahově zcela jiný než ona.
Životopisci jej vykreslují jako postavu velmi temnou; pro svou ženu měl namísto pochopení jen opovržení, žárlil na její úspěchy. Sám byl vlastenec a někdejší student pražské filozofické fakulty, na niž se dostal i díky hodinám u jazykovědce Josefa Jungmanna, jenže byl ze školy kvůli rvačce vyloučen a po osmi letech trestu, tedy tvrdé vojny, musel vykonávat zaměstnání, které si nevybral. Zakomplexovaný, frustrovaný muž, řeklo by se dnes. Matku svých čtyř dětí tento vztekloun nejednou zbil – a ona mu, jak je dobře známo, byla nevěrná.
Josefův „brutální charakter“
Josef Němec nebyl ovšem první, kdo na Boženu Němcovou vztáhl ruku. Tělesné tresty v rodinách, zejména z rukou přísných, snad až krutých otců, nebyly v českých zemích 19. století nijak výjimečné. Historička Lenderová píše v citované knize, že malou Barboru Panklovou matka bila a „Barunka musela za trest poděkovat a odprosit“.
V kontrastu s tím upozorňují Pavla Vošahlíková a Jiří Martínek v úvodu své knihy Cesty k samostatnosti, jak ve snaze učinit z Němcové v očích národovců dokonale harmonickou osobnost píše její přítelkyně Sofie Podlipská (spisovatelka a překladatelka, mladší ze sester Rottových) nesmysly typu: „Plynulo dětství Boženy Němcové jako křišťálový potůček květnatou lučinou. Nebylo v něm stínu ani mráčku.“ V životopisu své kamarádky, o jejíchž problémech musela vědět, lže i o vztahu mezi manželi Němcovými. Josefa Němce vysloveně idealizuje: „Byl vysokého vzrůstu, daleko nad obyčejnou míru, tváře snědé, rysů přísných, černovlasý, černooký, mluvil velmi hlasitě. Byl dobrý jako dítě, ale prudký jako oheň… Celkem činil příznivý dojem. Byl to člověk ušlechtilý, na svůj stav velmi vzdělaný. Psával dokonce nějaké zprávy do časopisů v roce osmačtyřicátém a čítal mnoho.“
Úplně jinak viděla s odstupem svého muže Božena Němcová: „Josef – trochu bürokrat – trochu svobodomyslný – jinak polovičatý – brutální charakter – ač jádro zdravé.“
Během dvanácti let na čtrnácti adresách
Bydleli nejprve v malém podkrovním bytě v domě kupce Augustina Hůlky v Červeném Kostelci, pak byl Němec přeložen do Josefova, ale ze slibovaného povýšení nebylo nic kvůli sérii hádek s nadřízenými a jeho vznětlivé povaze. Dokonce mu byl pozastaven plat, zrovna když Božena porodila prvního syna – Hynka. O rok později se narodil Karel, to už v Litomyšli. Když Němce roku 1840 přeložili do Polné u Jihlavy, začala si jeho manželka u zdejšího kupce a hostinského Pittnera, velkého vlastence, půjčovat české knížky. První z nich byl podle vzpomínek jeho dcery almanach Vesna, řízený básníkem Boleslavem Jablonským. Po nějaké době do rodiny Němcových přibyla dcera Dorothea a brzy poté, roku 1842, se Němcovi opět stěhují, tentokrát za mužovým povýšením do Prahy.
V metropoli mimochodem spisovatelka žila během dvanácti let na čtrnácti různých adresách. Nejprve bydlí v ulici Na poříčí, v domě U zeleného stromu. Zde se jí 2. října roku 1842 narodí čtvrté dítě, Jaroslav.
Porod byl velmi těžký. Historička Lenderová spekuluje, že Božena Němcová byla po něm vinou zánětlivého onemocnění již neplodná: „Po porodech dětí, jež přišly na svět v poměrně krátkých intervalech (první syn jedenáct měsíců po svatbě, další v mezidobích čtrnácti, dvaceti a patnácti měsíců), a po komplikovaném čtvrtém porodu už neotěhotněla.“
„Šla jsem s Nebeským napřed“
Počátkem roku 1843, poté, co po boku svého muže zazářila na třetím českém bále na Žofíně, začala Božena Němcová chodit více do společnosti, mimo jiné do salónu ke Staňkům, čímž jej velmi pozvedla. Zdejší společnost hrála divadlo a pořádala výlety – a třiadvacetiletá paní Němcová tu potkala možná svou první mimomanželskou lásku, Václava Bolemíra Nebeského. Čtyřiadvacetiletý student lékařství a básník mohl též bydlet v podnájmu u Němců v malinkém bytě, jak naznačuje velmi lehkým perem psaná publikace Klasikové v nedbalkách (2006) od Jana Bauera. Společnou láskou obou byla poezie – Božena Němcová na zmíněném plesu dostala sbírku Pomněnky na rok 1843 a v inspiraci napsala svou vůbec první báseň, Ženám českým; osm vlasteneckých strof 5. dubna toho roku otiskly Květy. S verši jí Nebeský, s nímž se sblížila koncem března na výletě vlastenecké společnosti do Šárky a k letohrádku Hvězda, velmi pomohl, vždyť sama začala číst české knihy sotva před dvěma lety. Jak si zapsala po oné dlouhé procházce: „… hvězdy se jen třpytily – šla jsem s Nebeským napřed – povídali jsme si o minulosti, přítomnosti a budoucnosti našeho národa…“
Její báseň Ženám českým popisuje úděl žen vedle privilegií mužů a povinnost matek odevzdat své děti k obraně a ku prospěchu domoviny jako zapálené vlastence připravené k jakékoli oběti. Právě pod tyto verše se poprvé podepsala nikoli po německu jako Barbora – ale jako Božena. Božena Němcová, první skutečná česká básnířka.
„Pokoj se zámkem na dveřích“
Poté se Božena Němcová rozhoduje, že se literatuře nebude věnovat jen ve svém volném čase, jak činily spisovatelky okolo, ale že ji přijme za své poslání a povolání.
V domácnosti jí to příliš nešlo, jak jí vyčítá manžel v dopisech a jak sama přiznává, a domácí práce ji nebavily – jako snad jediná ze spisovatelek své doby netematizovala výchovu dívek, natož aby jí věnovala zvláštní publikace. Žádné kuchařky, spisy o vaření a vedení domácnosti nebo hospodářství, jaké psala Magdalena Dobromila Rettigová. Nevyznávala kult rodiny ani ideál přičinlivé hospodyně a až za svůj hrob věrné manželky.
Němcová věděla, že chce-li se osvobodit od manžela a snad i společenského tlaku, musí být finančně nezávislá v duchu toho, co napsala Virginia Woolfová ve Vlastním pokoji, totiž „že pokud máte psát beletrii či básně, vyžaduje to pět set ročně a pokoj se zámkem na dveřích“. Sedala tedy k psaní jako k řemeslu v době, kdy se literaturou nedokázala uživit ani většina mužských spisovatelů. Měla přitom spoustu požadavků, které souvisely s její touhou po svobodě – nechtěla se uvazovat k žádné pravidelné práci, odmítla vést po smrti Honoraty Zapové dívčí vzdělávací ústav, což by případně bylo placené zaměstnání umožňující čas pro tvorbu. Nepodařilo se jí vinou této svéhlavosti svou vášeň pro literaturu profesionalizovat, ačkoli je považována za jednu z průkopnic tuzemské ženské emancipace.
Domácnost a tradiční „péči o manžela“ nechala stranou; zůstala jen matkou, ale na svou dobu velmi nekonvenční. Vzhledem k povaze svých děl musela spoustu věcí sama nastudovat, ať už z národopisu, nebo botaniky, a na potomky neměla mnoho času. Studium, tvorba a nakonec i pozdější rešeršní cesty na Slovensko jsou činnosti samotářské, i proto se od ní řada přátel odtáhla – a také proto, že se musela velmi často stěhovat na čím dál vzdálenější a chudší periférii. O Boženině vztahu s Nebeským, který její krásu opěvoval ve verších, aniž by ji však jmenoval, se ve vlastenecké společnosti roznášely drby, jimž popřál sluchu i Josef Němec. Nebeský se rozhodne opustit vdanou matku čtyř dětí a v září 1843 jí oznamuje, že bude na studiích medicíny pokračovat ve Vídni, kam 3. října pěšky odchází. Božena Němcová se hned nato roznemohla, ulehla s těžkými horečkami. „Líbá Tě Tvá B.“
„Bratr Ivan“ a „sestra Lidmila“
Díky své touze po účasti v Českomoravském bratrstvu, utopickém společenství duchovních sester a bratrů založeném katolickým knězem a zároveň komunistou Františkem Matoušem Klácelem, se po lásce prahnoucí Božena Němcová roku 1850 seznámila s osmatřicetiletým lékařem a profesorem brněnského učení technického Janem Helceletem. „Bratr Ivan“ a „sestra Lidmila“ si psali dlouhé dopisy plné zájmu, ještě než se osobně poznali – a takové setkání nebylo nemožné, neboť Josef Němec byl tou dobou na vlastní žádost služebně přeložen do Uher; v Čechách se nemohl vymanit ze šikany způsobené podezřením jeho nadřízených, že se účastnil revoluce z roku 1848. Setkání ve vinárně se ztepilým Helceletem, jehož pohledný obličej zdobil mohutný černý plnovous, Němcovou jistě nadchlo – bohužel však byl celou noc, soudě dle Helceletova dopisu příteli, přítomen i rovněž do spisovatelky zamilovaný Klácel…
Tyfové onemocnění nejmladšího syna ovšem zkomplikuje další domluvené setkání, a tak se ti dva, kteří si píší „Tvůj obraz nepozbyl pro mě krásy a zajímavosti“ (on) a „Líbá Tě Tvá B.“ (ona), setkají zas až v létě 1851, kdy autorka přijme pozvání, aby přijela i s dětmi a služebnou do Hor Matky Boží, lázní u České Třebové. Tam se mezi Helceletem a Němcovou uděje něco špatného, její důvěra je, soudě podle následných listů, zrazena. On ji v dopisech přátelům začne posměšně titulovat Slezina (možná proto, že si na chorobu tohoto orgánu stěžovala) a její děti Slezinky, Klácel je pro něj nadále „Sv. duchem“ a duchovní bratrství umírá na žárlivost a cynismus.
Ačkoli zřídka si ještě píší. Právě Helceletovi se Němcová v červnu 1855 svěřuje v dopise, že „mužovi se nelíbí, že se tak zcela oddávám spisovatelství, raději by viděl, abych virtuózní hospodyní byla“. A že mu v tom bohužel nemůže pomoci.
„Spinkej sladce, sni libě“
Lékař Dušan Lambl se nejprve dvořil Sofii Rottové, později Podlipské, ovšem už v listopadu 1851 byl někdejší revolucionář z roku 1848 a přispěvatel do novin Karla Havlíčka Borovského volný pro Němcovou. Jemu bylo sedmadvacet, jí jedenatřicet. Uspořádal pro ni a její přítelkyně lekce z anatomie, a když se Josef Němec vrátil domů z Uher, našel u manželky milostný dopis od něj, končící slovy „spinkej sladce, sni libě, a pohrajeli ve snu lehký úsměv okolo Tvých rtů, nechť platí Tvému tušení…“. Ono tušení mělo symbolizovat křestní jméno Dušan.
Němec tehdy ztropil ženě velkou scénu, není tedy divu, že se ze vzájemné korespondence milenců téměř nic nedochovalo. Nevíme tak, zda Božena Němcová skutečně zvažovala možnost, že by od muže i s dětmi odešla a žila s Lamblem. Přítelkyni Podlipské napsala: „Kdybych měla peníze a byl Hynek zdravý, vystěhovala bych se s dětmi někam daleko, třebas do Ameriky, a věř, že by mi Rakouska líto nebylo. Anebo do Rus…“
Jenže patnáctiletý Hynek, maminčin miláček a nejtalentovanější ze všech Němcovic dětí, nakonec umírá na tuberkulózu přes veškerou péči doktora Lambla. Vztah Boženy Němcové k muži, jenž jí syna nedokázal zachránit (tou dobou ani nemohl, souchotiny nebyly léčitelné), ochladl. Zůstávají jen přáteli a Božena Němcová ventiluje svůj smutek v řadě povídek o nešťastné lásce. Již roku 1852 napsala pro kalendář Koleda na rok 1853 povídku Baruška o hezké a poctivé dívce, již otec pošle na zkušenou do města. Tam si ji namlouvá malíř Vojtěch a šikanují ji ostatní služky. Přítelkyně radí Barušce, aby se nebránila lásce, nešťastnou náhodou ji ale zatknou jako nevěstku.
Po propuštění se v zoufalství vrhne do řeky, je zachráněna rybáři a u bohaté vdovy dostává druhou šanci… Známá je i povídka Sestry z almanachu Lada Nióla na rok 1855, v níž se dívka zamiluje do myslivce, ale až příliš pozdě se ukáže, že ve skutečnosti jde o ženatého knížete. Podvedená z nešťastné lásky vážně onemocní tak, jak se to stalo psychicky křehké, chatrným zdravím už deset let soužené Němcové.
„Protože jsem ho milovala…“
Ta si brzy užívá platonické náklonnosti mladého studenta Václava Čeňka Bendla, jenž ji opěvuje verši. Zahoří však především k jeho kamarádovi, mediku Hanuši Jurenkovi. Její poslední milenec byl o více než deset let mladší než ona; to kvůli ní se odstěhoval v druhé půli roku 1854 od rodičů do téhož domu pod Emauzy, kde bydlela Němcová. O jejich vztahu píše ve svých pamětech i jejich důvěrník Josef Václav Frič v souvislosti s tím, jak se Němcovou pokoušel vydírat vyšehradský kanovník Václav Štulc, kterému se bůhví jak dostal do rukou dopis Němcové právě Hanuši Jurenkovi. Božena Němcová tou dobou bydlela sama (její muž se směl z Uher vrátit až v únoru 1855 a i v Praze musel setrvat pod policejním dohledem) a často neměla, jak Bendl zmiňuje v dopisech, ani na „krejcarovou cigáru“, natož na nájem.
Celoživotní nouzí ovšem trpěla nejen vinou malého a nepravidelného platu svého muže a kvůli nízkým nákladům českých knih, když se zkoušela živit psaním, ale i proto, že s penězi neuměla hospodařit. I když byla bez halíře, držela si léta v domácnosti služku. Zřejmě tu hrálo roli přesvědčit sebe samu, že její rodina patří ke střednímu stavu, kde byla tato vymoženost běžná… Jan Bauer pak vzpomíná ve své knížce, jak Karolina Světlá uspořádala pro Němcovou finanční sbírku – ta pak v přítomnosti organizátorky, jíž slušně poděkovala, nabídla vybrané peníze „jednomu mladému básníkovi k uhrazení jeho dluhů“ a „za zbytek pak týž večer uspořádala hostinu pro sezvané přátele“.
Adepta lékařství Jurenku nakonec jeho vlastní rodiče přiměli k odchodu do Polska, aby nevhodnou partii ztratil z očí. „Já nezkoumala, zdali hoden toho, protože jsem ho milovala…,“ psala opuštěná společnému kamarádu Bendlovi.
„Samá lež, klam“
Tou dobou už měla manžela doma a pociťovala jeho přítomnost jako obrovské břemeno – roku 1853 byl totiž Josef Němec odvolán ze své funkce a plat mu byl snížen na polovinu, později pak byl zastaven úplně. Nepřispíval jí už tedy na domácnost, jako když byl v Uhrách, naopak ze společného jedl a v malém bytě, který byl spisovatelce zároveň pracovištěm, jí překážel. „Co nejhoršího ale, že tam alespoň nějaké zaměstnání měl, a zde pražádného nemá. Celý den sedí tedy doma, čte a kouří, zlobí se na celý svět, laje a žere se,“ psala historikovi Aloisi Vojtěchu Šemberovi do Vídně. Domácnost trpěla hladem; možná i proto se, jak píše přední znalkyně života a díla Boženy Němcové Jaroslava Janáčková ve své publikaci Božena Němcová: Příběhy – Situace – Obrazy (2007), její Babička z roku 1855 jen hemží obrazy hostin, nedělních buchet ve mlýně, mazaných krajíců v myslivně i koláči s vínem na Starém bělidle. Také „nápadné hromadění informací o jídle“ v torze románu Urozený a neurozený přičítá badatel Robert Adam „tlaku všedních starostí a materiální nouze, které spolu s postupující nemocí mysl spisovatelky na podzim 1891 ovládaly“…
Ale vraťme se ještě o čtyři roky zpět.
„Málo která žena má tak v uctivosti manželskou důstojnost, jako já měla a mám, ale víru jsem v ni pozbyla záhy. (…) Samá lež, klam, privilegovaná otroctví, nucená povinnost – zkrátka sprosťáctví. Moje srdce bažilo být velmi milováno, mně bylo lásky zapotřebí jako květině rosy, ale darmo jsem hledala takovou, jakou já cítila,“ napsala v hořkém, dnes hojně citovaném dopise z 13. června 1857 svému muži. Rozvod však nepřipadal v úvahu. V manželství tak bezvýchodně trpělo několik známých Němcové, třeba spisovatelky Karolina Světlá a Růžena Svobodová. První zmíněná ovšem po boku manželově nestrádala kvůli svým nevěrám; za ty naopak neváhala odsoudit Boženu Němcovou stejně jako velká část pražské vlastenecké společnosti, jejíž drby učinily z nejvýznamnější české spisovatelky v očích veřejnosti nízkou a špatnou ženu.
S Josefem Němcem se hádali o všechno včetně vzdělání jejich dětí. Němec po těchto rozporech dokonce sepsal koncept žádosti o rozvod. Na základě domácích scén se Boženě Němcové snadno psala třeba próza Čtyry doby o ženě, jejíž sny a ideály rozmetalo manželství se špatným mužem… Děti s matkou nakonec ve při o svou budoucnost vyhrály – syn Karel se šel učit zahradníkem do Rájce nad Svitavou a Jaroslav si vybral výtvarnou akademii v Mnichově. Den před Jaroušovým odjezdem, 9. dubna 1860, však Josef Němec svou ženu zmlátil tak, že se musela obrátit o pomoc na policii. Jaroslava z Mnichova nakonec po devíti měsících vypověděli, protože mu došly peníze, a od té chvíle hádky a fyzické půtky doma neustávaly. Koncem července 1861 se Božena Němcová rozhodla od násilníka utéct a odstěhovala se do Litomyšle, což jí však štěstí nepřineslo.
„Dál bloudí paní lesem agonie“
„Sedí smutná paní vyspravuje šatky / zimou stonavá / Kampak zašel Pánbůh kam šel na oplatky / že je nedává,“ píše František Halas ve sbírce Naše paní Božena Němcová. A ještě: „Dere se paní houštím horečky už ruce stydnou Jí a první stránky Babičky přes pelest padají (…) Dál bloudí paní lesem agonie Milostný dopis oheň vzal Muž ten a ten si šťastně žije a stydí se že lhal...“
Božena Němcová umírala sama, opuštěná přáteli, těžce nemocná. Sotva dvaačtyřicetiletá žena se několik měsíců před svou smrtí rozhodla, že u litomyšlského nakladatele Antonína Augusty, ambiciózního, leč nepříliš majetného, vydá své sebrané spisy. Podle studie Magdalény Pokorné s názvem Starost rodiny o památku Boženy Němcové byla v letech a měsících předcházejících úmrtí zcela zlomená nejen chorobou a manželským nesouladem; musela vypravit na vandr syna Karla a spokojit se s dopisy od něj, veškeré volné prostředky posílala nejmladšímu Jaroslavovi na studia umění, což bylo, jak se brzy ukázalo, marné…
Pak už nebyla schopna pracovat. Napsala z Litomyšle pokorný dopis manželovi a ten pro ni přes dávno vyčerpané, nenávratně ztracené manželství z Prahy přijel, zaplatil její dluhy a odvezl ji domů, „přepadlou, vyhublou, zestárlou a prošedivělou“, jak vzpomínala její dcera Dora. Tam 21. ledna 1862 v šest hodin ráno zemřela, zřejmě na tuberkulózu spojenou s gynekologickou rakovinou.. O tři dny později ji zástupy lidí v čele s Josefem Němcem a jejich dětmi vyprovodily mrazivou Prahou k poslednímu odpočinku na Vyšehrad.
„Po mamině smrti“
Pověst „špatné“ či „nekalé“ ženské Němcovou pronásledovala i po smrti, protože výjimečnost se tehdy v Čechách odpouštěla ještě neochotněji než dnes. Přitom netoužila po ničem jiném než v duchu Virginie Woolfové „navyknout si na svobodu“ a „odvážit se psát to, co si myslíme“. Jak je ovšem patrno, ani sedmdesát let po smrti Boženy Němcové nebyla základní lidská práva pro ženy vybojována; podle Woolfové nebylo možno „vymanit se ze společného obývacího pokoje“ a „vyrovnat se s faktem, že se nemůžeme zavěsit do žádného rámě, že jdeme samy“.
Strážcem spisovatelčiny památky a vykladačem jejího odkazu se paradoxně stal vdovec Němec, jedna z příčin jejího neštěstí, jenž pochopitelně neměl zájem na tom, aby se některé její názory či pasáže z obsáhlé korespondence zveřejňovaly. Spisovatelčino dílo se postupně stávalo tak oblíbeným, že se s ní začalo nakládat jako s idolem a její životopis i tvorba se zpětně přizpůsobovaly tu vlasteneckým proudům, tu konzervativním, tu modernistickým či emancipačním, jak si literátku představitelé jednotlivých tendencí přivlastňovali za účelem posílení vlastní ideologie.
Pasáže z její korespondence se účelově vynechávaly, neboť odhalovaly nelichotivou pravdu, její názory byly zamlžovány, pokud se nehodily do krámu. Dospívající ženy ovšem spisovatelku po celé 20. století obdivovaly pro její schopnost vydat se proti proudu a konvencím, pro snahu řídit si sama své věci a být paní svého osudu. Samy už často mohly bez ohledu na svůj původ vystudovat alespoň střední školu, a proto si dokázaly dříve zmíněných věcí vážit.
Bohužel se při organizaci písemností po spisovatelce pozůstalých leccos ztratilo. Zadlužený nakladatel Augusta zpronevěřil další peníze a spolu s „frajlinkou“ utekl z Litomyšle od své těhotné ženy a dítěte neznámo kam; na sklonku roku 1867 tedy Josef Němec podepsal smlouvu na vydání Boženiných spisů s nakladatelstvím Ignác Leopold Kober. Začal, do velké míry úspěšně, pátrat po její korespondenci a psal si o tom s dcerou Dorou: „Já vím, že budou maminy dopisy v Brně u Hausmanna, Klácela a Helzeleta, u Šembery, u Podlipské a u Čelakovské a snad ještě jinde…“ Věděl tedy o milencích své ženy dobře.
V anketě České televize Největší Čech se roku 2005 Božena Němcová umístila na desáté pozici, jako nejúspěšnější žena tohoto lehce pofiderního žebříčku, a její vzdělanost, touha po svobodě a nezávislosti, tajemný původ a zmučená krása jí stále přinášejí obdiv a zájem literárních vědců i čtenářské obce. Její povídky, tematizující revoltu moderní ženy proti zastaralým společenským zvyklostem, roku 2019 pod nádhernou obálkou a s všeříkajícím názvem Divá Bára a jiné dívky na útěku opět vydalo nakladatelství Slovart. Roku 2020 v lednu pak prozaička Anna Strnadová, jež se ráda nechává inspirovat skutečnými historickými událostmi a osudy, vydala více než třísetstránkový román s názvem Prodloužená sonáta života Boženy Němcové. Držitelka Literární ceny týdeníku Reflex u příležitosti 200. výročí údajného narození nejvýznačnější české spisovatelky napsala čtivou fikci s prvky alternativní historie i mnoha ozvěnami reálných událo stí, o jejichž připomenutí se pokusil i tento článek. A před rokem a pár měsíci se do Boženy Němcové položila i jedna z nejváženějších tuzemských literátek, Radka Denemarková. Na více než pěti stech stran její novinky s názvem Čokoládová krev se v románovém časoprostoru setkávají a utkávají Božena Němcová s George Sandovou a J. D. Rockefellerem. Devatenácté století si podává ruku s jedenadvacátým, řeší se moc peněz a umění, ale i bezmoc žen a matek.
Článek vyšel pod názvem Mezi láskou a bídou ve speciálu Reflexu 24. 2. 2020.
