Zaniklý svět a utrpení českých Sintů přibližuje nádherná kniha, znamení doby
Významná kniha, první svého druhu, přibližuje zaniklý svět českých Sintů, „nejmenší subetnické romské skupiny u nás“. A možná taky nejméně známé zdejší etnické skupiny vůbec. Dosud u nás o Sintech vycházely především knihy přeložené z němčiny; zaměřovaly se na jejich vyvražďování během druhé světové války. Vloni ale oceňované nakladatelství romské literatury Kher společně s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR a s FF UK vydaly jedinečnou publikaci Moji lidi, posmrtně publikované vzpomínky Jana Hauera (1947–2022) na jeho vlastní život i osudy jeho sintské rodiny.
Moje lidi na základě autorova rukopisu a audionahrávek řízených rozhovorů zrekonstruovaly editorky Renata Berkyová, Kateřina Čapková a Helena Sadílková. Ty navíc zapátraly v archivech a k textu doplnily, co o Hauerovi a jeho předcích, které autor vystopoval až do 18. století, vypovídají dobové dokumenty. Tím knize dodaly další významovou vrstvu a srovnání k dobovým rodinným fotografiím a úředním dokumentům, které Jan Hauer celý život sbíral. Krásně vypravenou publikaci graficky připravili známí typografové Jan Čumlivski a Juraj Horváth.
Volnost, látky, koně, nože
Čeští Sintové byli v době Protektorátu vyhlazeni téměř kompletně. Dnes už jich u nás žijí jen desítky, respektive dohromady několik (sintských) rodin. O to je důležitější, že kniha poskytuje vhled do zaniklého světa, jehož znaky byly volnost cestování od města k městu, prodej látek-šatovek, broušení nožů po vesnicích a hlavně obchod s koňmi. Ale třeba také to, že členové sintské skupiny „jedli z jedné mísy, když se posílalo jídlo od vozu k vozu“. Jak uváděl Ruben Pellar, překladatel knihy Bůh se mnou měl nějaký plán!: Vzpomínky německé Sintky, zatímco slovenští Romové byli často usedlí a šlo o námezdní dělníky, Sintové měli vlastně blíže k podnikatelům a bývali nezřídka majetní. To se zdá zřejmé i z knihy Moji lidi, v níž Hauer například vzpomíná, že jeden jeho příbuzný vlastnil dům v Ostravě. Čemuž měla odpovídat i veřejná prezentace. Autor líčí, že jeho otec chodil dennodenně v obleku: „Toho člověk neviděl jít v montérkách. Kravata, černý oblek, bílá košile. Boty musely být vyleštěné.“
Velmi důležitý je v knize vztah ke zmíněným koním, i když se někdy projevuje velmi nesentimentálním a pro nás i nepřijatelným způsobem: „Pro naše chlapy měl kůň větší cenu než ženská. I když měli děti. Protože ten kůň ho živil, tahal mu vůz a já nevím, co všechno, on na něm handloval, vydělával peníze.“ Důraz byl kladen i na bezchybný vzhled koňstva: „My jsme museli mít koně vypucované, když na něj dědek šáhnul a šel prach, tak nás zabil... Kšíry, ohlávky, ty stříbrný ozdoby, to všechno se muselo blýskat jak zrcadlo“.
Hádání z ruky a znalost jazyků
Ovšem ani sintské ženy se neztratily. Hauer zvláště vzpomíná na svoji babičku, která chodila hádat lidem na vesnici jejich osud. Její metoda byla prostá a účinná: přišla do vesnice, nenápadně vyzvěděla, co podstatného se tam stalo od její poslední návštěvy, a pak ohromovala svými znalostmi a věštbami, založenými i na dobrém psychologickém odhadu a zkušenosti.
Nacisté pak Sinty hromadně zabíjeli a komunisté u těch přeživších ničili jejich tradiční způsob života. Mimo jiné vydali zákaz kočování a přidělením odlišných lokací ubytováním je chtěli co nejvíce rozdělit, „aby nebyli pohromadě“. Po roce 1989 pak vzrostl počet otevřeně rasistických útoků. Částečně se Sintové mohli vracet k obchodování, kde se jim ovšem velkou konkurencí stali Vietnamci, na něž tehdy rovněž mířily skinheadské bojůvky. Ovšem kniha zachycuje i to, že Sintové, kteří se museli umět dorozumět s různými komunitami, obchodními partnery a úřady, což vedlo k jejich vícejazyčnosti, na to navázali i v nových podmínkách po roce 1945. Tak Hauerova sestra žila v mnoha zemích, v Kanadě si našla muže židovské národnosti a společně odjeli do Izraele. Mluvila pěti jazyky včetně hebrejštiny.
Žít ve skrytu – a hlavně po svém
Zvláště mladší generace Čechů toho dnes jistě vědí více o fiktivních Sithech z Hvězdných válek než o skutečných Sintech, i když ti tvořili součást naší historie a svými dovednostmi a službami byli jednou ze složek prvorepublikové společnosti. Tato kniha je rozhodně nelíčí přehnaně idealizovaně, ale současně je v ostrém rozporu s falešnými stereotypy spojujícími všechny Romy jen s krádežemi, neplacením nájmu a nepořádkem. Místo toho vykresluje obraz lidí, kteří si zakládají na svých starobylých tradicích, společenském postavení a distingovaném zevnějšku.
Jestli ovšem budou následovat další, podobné původní tituly, je velká otázka. Novinář Markus Pape ve své recenzi konstatoval, že tato publikace „je a prozatím zůstane jedinečná; Sintové už dávno pochopili, že v tomto světě je nejlépe žít ve skrytu – a hlavně po svém“. Na žádný velkolepý návrat Sintů do zdejšího obecného povědomí to i vzhledem k jejich aktuálnímu počtu nevypadá (nechceme spekulovat, jak silně byli přítomni před příchodem obou totalit). Ale i toto výrazné připomenutí je cenné a záslužné.
