Hra Vlastenci o Putinově vzestupu k moci je velmi aktuální a měli by na ni chodit i středoškoláci
Představení Vlastenci britského dramatika Petera Morgana v brněnském Mahenově divadle pojednává o tom, jak se Vladimir Putin dostal k moci. Těžko si představit, jak lze komplikovaný a spletitý děj rozpadu SSSR, vzniku samostatného Ruska a následného příchodu Putina vměstnat do jedné hry. Dílo v režii Jakuba Šmída je v tomhle ohledu velkým a pozitivním překvapením.
Dějová linka v činohře Vlastenci jednak hladce plyne (a to i s četnými retrospektivními momenty), ale hlavně je v ní vše naprosto srozumitelné – a to musíme vzít v potaz, o jak komplikovaném a událostmi nabitém tématu hra pojednává. Dokonce má tato inscenace větší hodnotu než kdejaká historická kniha. Z takové knihy čtenář sice načerpá mnoho informací a spojitostí, nezíská však dojem a pocit z toho, jak protagonisté fungovali, jednali.
Samotná hra je o to lepší tím, že hlavní postavou není Vladimir Putin, nýbrž Boris Berezovskij (hraje ho Tomáš Šulaj). Berezovskij byl blízkou postavou prezidenta Borise Jelcina; dokonce se významně přičinil v jeho znovuzvolení v roce 1996. Dále Berezovskij de facto „stvořil“ Putina tím, že jej představil předním ruským oligarchům a právě Jelcinovi. O Putinovi, ztvárněném Viktorem Kuzníkem, je obsahově vlastně celá hra, on sám v ní přitom působí zejména jako nečinně přihlížející postava.
Dalším ruským oligarchům se hra věnuje dále mimo jiné tím, že ukazuje jejich nesmírný vliv na vládnoucí elitu. Divákovi se dostane vhled do uvažování oligarchů, kteří si naivně mysleli, že právě dosazení Putina do pozice prezidenta jim přinese nezměrný vliv na běh ruského státu a zejména ekonomiky. Hlavní zápletka Vlastenců však spočívá v tom, že Putin – jak známo – stát, nehledě na oligarchy, respektive s jejich pomocí, naprosto ovládne. Hra se tímto mění z komedie na tragédii, ukazuje exilový život Berezovského a bývalého agenta Litviněnka a končí tak, jak skončily i jejich životy. Divákovi běhá mráz po zádech z toho, jak se naivita může vymstít, a hlavně z toho, jak byl Západ slepý a apatický.
Mimo herecké výkon je hra ozvláštněna a vtipně doplněna tanečními a hudebními vystoupeními. Výtečnou práci odvedla kostýmní návrhářka Vladimíra Fomínová: její kostýmy, které částečně karikují, ale v zásadě trefně popisují typický ruský styl oblékání, přispěy k sugestivnímu efektu hry. Celkově Vlastenci přinášejí opravdu unikátní pohled na dějinné události, které dosud bezprostředně ovlivňují naše životy. S právě probíhající ruskou agresí je tato hra nesmírně aktuální. Proto si myslím, že by její navštívení středoškolskými studenty mělo mít přednost před Shakespearem, Molièrem a dalšími klasiky. Opravdu jsem se ještě nesetkal s tak věrohodným ztvárněním ruské mentality nacionalismu, korupce, klientelismu a víry v autoritu – to vše v necelých třech hodinách pozorného sledování.
