Privatizace v Národním divadle otevírá „téma Kellner“. U otevírání ale bohužel i zůstane
Na záměru „otevírat diskuzi“ není principiálně nic špatného. Proč bychom se také měli ošívat, když se někdo snaží rozproudit debatu, možná se zeptat na jiný názor, případně kontrovat tím svým? Jenže spousta autorů u tohoto nadužívaného záměru skončí. Jako kdyby zkrátka panovala představa, že se nějak vyjadřuji k současnosti už tím, že řeknu, že se vyjadřuji k současnosti. Je to v něčem i případ nové inscenace Privatizace na Nové scéně Národního divadla.
Už když divák dosedne do arény přímo na jevišti Nové scény, je jasné, že ho čeká jakýsi střet, disputace, klání, což potvrdí i kvarteto devadesátkových kravaťáků Marka Kristiána Hochmana, Šimona Krupy, Igora Orozoviče a Roberta Mikluše, kteří publikum s úsměvem současných finančních poradců konfrontují s otázkami na téma morálky spojené s bohatstvím.
To v sobě v projektu Petra Erbese a Borise Jedináka zosobňuje nejbohatší Čech Petr Kellner, jenž scénou v podání Davida Prachaře prochází v lyžařském oblečení, takže je jasné, že jde o jeho poslední chvíle (Kellner zemřel při havárii vrtulníku cestou na lyžování; pozn. red.). Zmíněné kvarteto pak jeho život rekapituluje skrze různé postavy od úředníků, a obyčejných dlužníků až po kolegy z byznysu, na něž měl údajně „zakleknout“. Objeví se i Kellnerova rodina – manželka (Pavla Beretová) s dcerou (Marie Poulová), ty ale podobně jako Prachařův Kellner skoro nic neřeknou.
Je trochu zvláštní, že se o zatím beznadějně vyprodané Privatizaci leckde píše, že je kontroverzní či kritická, protože většinou nejde za to, co už o Kellnerovi víme. Ano, byl neproniknutelný, ano, kvůli podnikání udržoval dobré vztahy s režimy v Rusku a v Číně a ano, aspekty jeho byznysu vyvolávaly minimálně otázky o jejich etice. To všechno ale jaksi zná z médií i člověk, který se Kellnerem nezabýval nějak do hloubky, jen si třeba přečetl monitoring tradičně úsporného úvodního slova výroční zprávy finanční skupiny PPF.
Vůbec nevadí, že divadelní dokumentaristé, kteří vycházeli z rozhovorů s lidmi spojenými s PPF, příliš neřeší samotnou kuponovou privatizaci či 90. léta; inscenace ohledávající informační vakuum kolem Kellnera by ale měla mít záběr ještě menší. Zaměřit se na detail, aby to celé nepůsobilo jak panelová debata, z níž vytrhne snad jen Mikluš, jenž se v afektu dvoří Kellnerově dceři, což je najednou správně divné a živé.
A zatímco sněhové papírky ze skartovačky dopadající na scénu novinku umně halí do až pohádkového mýtu, jiné symboly jsou příliš okaté. Opravdu je třeba, aby se zjevil čínský drak, který v nekonečných minutách prochází scénou a uzurpuje pozornost zcela neadekvátní „pronikavosti“ tohoto nápadu? A opravdu je paralela s Lovci mamutů tak nosným držákem tolika obrazů? Skoro byste se tvůrců chtěli ptát podobně jako ono kvarteto ze začátku.
Je samozřejmě dobré, že se v onom věčném kladení otázek nachází určitý pokus o ambivalenci. Kdyby hra Kellnera jen hanila, či jen adorovala, nemusela by přece vzniknout, stačilo by o něm třeba napsat další článek do novin. Jenže těch otázek a tezovitých statementů je nakonec tolik, až se chce ve finále říct, že všichni chtějí otevírat diskuzi – ale jen málokdo má skutečně co říct.
