Zlatý medvěd pro Sny, norský film o první lásce. Nová ředitelka Tricia Tuttle vede Berlinale vstříc divákům
Pokud nové vedení přišlo na Berlinale také proto, aby napomohlo k divácky atraktivnějším vítězům, může být letos spokojené. Zlatého medvěda v sobotu získal sympatický norský snímek Sny, empaticky zachycující univerzální zkušenost s prvním citovým vzplanutím.
Poslední části trilogie Sex, Láska, Sny, která se postupně objevuje i v českých kinech, dala porota vedená americkým filmařem Toddem Haynesem přednost před osmnáctkou dalších soutěžních titulů. Inteligentní sedmnáctiletá studentka z Osla v ní vypráví, jak se poprvé zamilovala. Novinka bývalého knihovníka Daga Johana Haugeruda je dost závislá na slovech, protože velkou část v ní posloucháme text, který mladá Johanne o svých zážitcích a emocích napsala. Zmatené velké city ovšem film zachycuje věrně a s pochopením, a pro diváky tak není těžké si k snímku najít cestu.
Na první pohled vypadá tato volba i bezpečně apoliticky – až na to, že Johanne se zamiluje do své černošské učitelky. Haugerud liberální norskou společnost záměrně vykresluje ještě chápavější a tolerantnější, v podstatě idealisticky a podle svých přání, jako zemi, kde sexuální orientace už ani není tématem. Když se Johanne její matka ptá, zda je její text příběhem queer uvědomění, dívka ani nechápe otázku. Jejím citům jsou nálepky genderu úplně jedno.
Výraznější političtější podtext má držitel Velké ceny, O último azul (Modrá stezka), v němž Gabriel Mascaro představil Brazílii budoucnosti diskriminující své starší obyvatele. V dobrodružství skoro osmdesátileté Terezy, která před nucenou internací uteče do amazonského pralesa, jde pak i o plnění přání a hlavně o cestu ke svobodě.
Třetí místo reprezentované Cenou poroty připadlo argentinskému filmu El Mensaje (Vzkaz) o dívce, která umí komunikovat se zvířaty, a jejích opatrovnících, kteří na tom vydělávají. „Emocionální road movie, v níž zralost znamená uvědomění si, že nevinnost je poklad, který máme chránit,“ popisuje snímek festivalový katalog.
Cena za režii patří Huo Mengovi za portrét rurální Číny Sheng xi zhi di (Žité místo). Se směsí realismu a poetiky ukazuje rodinná pouta i křivdy a proměnu venkova pod vlivem politických změn začátku 90. let 20. století, k nimž už se může vyjadřovat kriticky. Jeho neokázale komplexní dílo sleduje dění jednoho roku očima desetiletého chlapce, kterého jeho pracující rodiče nechali na výchovu příbuzným.
Nejlepší scénář podle poroty napsal Radu Jude. Vítěz on-line covidového ročníku Berlinale v roce 2021 za Smolný pich se vrátil na festival s další sarkastickou kritikou společenských trendů Kontinental '25. Tragikomedie o systému upřednostňujícím výdělek před lidmi přitom natočil v transylvánské Kluži na mobil, v podstatě během příprav na svůj právě dokončovaný projekt o Drákulovi.
Herecké ceny, rozdělené v Berlíně nikoliv podle pohlaví, nýbrž podle času stráveného na plátně, dostaly dvě hvězdy. Rose Byrne za hlavní roli hroutící se matky v americké tragikomedii If I Had Legs, I’d Kick You (Kdybych měla nohy, kopla bych vás) a Andrew Scott za ztvárnění skladatele Richarda Rodgerse, který se ve snímku Blue Moon pokouší udržet spojení se svým bývalým spolupracovníkem, textařem Lorenzem Hartem. Stříbrný medvěd pro výjimečný umělecký přínos putoval k celému kreativnímu týmu fantasy La Tour de Glace (Ledová věž), která spojuje Sněhovou královnu s filmovým zákulisím a jako celek patřila k nejméně oblíbeným soutěžním titulům.
Celkově soutěž prvního ročníku pod vedením nové ředitelky Tricii Tuttle nepřinesla příliš výrazných titulů. Uvidíme, jaké filmy se jí podaří ukázat za rok.
