Papež „dřevák“: Pokud je někdo gay a hledá Boha a dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil
„Pokud je někdo gay a hledá Boha a dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil.“ I to je jeden z výroků, kterým si papež František získal mnohé příznivce mimo katolickou církev, ale současně také zaryté nepřátele mezi svými konzervativnějšími souvěrci. O tom, kde se bere jeho vystupňovaná citlivost k lidem „na okraji“, jak prožíval významné dějinné mezníky 20. století a jaká byla jeho cesta na papežský stolec vypráví ve své autobiografii.
Autorizované memoáry současné hlavy církve Život: Moje cesta dějinami (vyd. Práh, přel. Marie Kronbergerová), v nichž se papežovy pasáže prolínají s kontextualizujícím textem novináře Fabia Marchese Ragony, v češtině vycházejí právě dnes. Fabio Marchese Ragona je vatikánský korespondent televize Mediaset a knihu sepsal na základě svých rozhovorů, řady osobních setkání a telefonátů s papežem.
Šok a krize
Papež v publikaci líčí chvíle, kdy byl v mládí kvůli infekci plic ve vážném ohrožení a život mu v nemocnici zachránila italská zdravotní sestra zvýšenými dávkami penicilinu. Nebo to, jak později vzdoroval argentinské vojenské juntě, která zabila jeho blízkou, levicově orientovanou přítelkyni. Přiznává, že měl poněkud „dlouhé vedení“, než během konkláve pochopil náznaky kolegů-kardinálů, že bude zvolen. Šok prý pro něj znamenalo, když ho poté vzali na prohlídku papežského bytu v Apoštolském paláci, který mu ale připadal „moc přehnaný“. Kdyby v něm bydlel, určitě by prý potřeboval psychiatra: „Abych se cítil dobře, musím být mezi lidmi, tady bych byl příliš izolovaný od vnějšího světa“. A nastěhoval se do jiného, skromnějšího obydlí. Nicméně špatně nesl, že už si nemohl jen tak jít na předměstí a pomáhat chudým ani užívat veřejné dopravní prostředky, jak byl zvyklý ještě jako arcibiskup.
Být Argentincem (s italskými kořeny)
Přibližuje i své dětství na předměstí Buenos Aires v rodině italských přistěhovalců: jeho prvním mateřským jazykem prý byla severoitalská piemontština, kterou mu předávala babička. Velký vliv na něj měly také italské filmy, zvláště Felliniho Silnice, na níž ocenil, že se v ní režisér zaměřil „na ty poslední z posledních“. V knize ale František vystupuje jako Argentinec, který se osobně znal s dalšími slavnými osobnostmi této země, se spisovatelem Jorgem Luisem Borgesem i fotbalistou Diegem Maradonou. O fotbalu a sportu obecně říká, že zušlechťuje, nicméně o sobě přiznává, že nikdy nebyl dobrým hráčem. Už jako malého jej prý spoluhráči stavěli do brány, protože říkali, že je „dřevák“.
Zamýšlí se i nad nešvary svého národa. Argentinci jsou podle něj na začátku nadšení, ale chybí jim důslednost v dotahování věcí do konce: „Myslíme si, že máme vítězství v kapse, a pak ve druhém poločase nám hrozí, že prohrajeme.“ Což mimochodem odpovídá i více než sto let starým tezím sociologa Emanuela Chalupného o nás Češích: dedukoval z vybraných vlastností češtiny, hlavně přízvuku na první slabice slov a soustředění souhlásek na počátku slova, že Češi jsou schopni velkého počátečního vzepětí i heroismu, ale chybí jim síly na dokončení plánů.
Zrůda versus imigranti
Ze svého dětství papež živě evokuje vzpomínky na evropské uprchlíky před nacismem, zvláště na skupinu Poláků, které popisuje jako lidi s velkým srdcem: „Jejich příběhy byly plné bolesti, protože mluvili o zničených rodinách, o přátelích, kteří byli posláni na frontu a už se nevrátili… Navzdory prožitým tragédiím ti lidé ovšem neztratili schopnost se smát.“ I od těchto zážitků se odvíjí Františkova vstřícnost k imigrantům současným.
Ztotožňuje se přitom s hodnocením, které se tenkrát často opakovalo u nich doma, totiž že „Hitler je zrůda“. Nicméně u pozdějších konfliktů už nikdy takto adresný není. Obecně kritizuje sebevražedný individualismus, systémový nárůst nerovnost a vykořisťování planety, ale co do distribuce viny se snaží vyjadřovat maximálně vyváženě. Takže se souběžně musí setkat s Izraelci i Palestinci. A když komentuje svoji návštěvu Budapešti, vysvětluje, že mu při ní šlo o to, aby Viktor Orbán pochopil, jak moc je v Evropské unii potřebná jednota, ale současně mělo jít o vzkaz do Bruselu, „aby respektoval osobitost Maďarska a nechtěl všechno uniformovat“. (Zde se můžeme ptát, jestli je touto osobitostí míněna destrukce právního státu, nebo čerpání peněz z evropských fondů a současně mediální masáž očerňující jejich zdroj).
Opatrné našlapování
V některých momentech, když František už už prozradí něco intimnějšího či nečekaného, zpravidla couvne a zůstává jen u náznaků. Mnohé papežovy apely pak mohou na někoho působit spíše jako zbožné fráze. Jenže nejde o paměti soukromníka, nýbrž hlavy největší církevní organizace na světě, která čelí obrovskému vnitřnímu pnutí a mnozí dokonce varují před jejím rozštěpením.
Papežova neochota být zvláště v případě Ukrajiny adresnější a konkrétnější v označení agresora a oběti může být vnímána jako příliš delikátní „chození kolem horké kaše“. Na druhou stranu v jeho pozici se takový postoj, navazující na opatrné vystupování mnoha jeho předchůdců, prostě dá očekávat. (A vůbec, kdo jsem já, abych soudil papeže.)
Žádný rozdíl
Svoje setkání s příbuznými některých izraelských rukojmí a s příbuznými Palestinců, kteří uvízli v bombardované Gaze, líčí František následovně: „Nebyl mezi nimi žádný rozdíl. Vypadali úplně stejně: prostí lidé, kteří potřebovali lásku. V jejich očích nebyla touha po pomstě, jen touha najít znovu klid a mír a pokojné soužití, bez hrozeb a beze zbraní.“ Což je konstatování (pro někoho snad až příliš) prosté a jednoduché a současně univerzálně srozumitelné. Lépe by to neformuloval ani soudobý „král“ (či „papež“?) českých cestopisců, Ladislav Zibura.
