Jsme odsouzeni k válčení? Možná ne tak docela, věří v Antropologii války Martin Soukup
Když před několika lety americká NASA zadala studii, jak velká by měla být vícegenerační posádka vesmírné lodi pro let trvající stovky let, biologové odpověděli, že by stačilo asi sto lidí. Pak ovšem do debaty vstoupili sociologové a kulturní antropologové, kteří upozornili, že ve skupině by velmi pravděpodobně došlo k rozštěpená na frakce, k násilným konfliktům a ztrátám na životech. Vzhledem k tomu podle archeologa Petra Květiny navrhli počty lidí rozhodně navýšit, aby komunita mohla být životaschopná.
Nedávno na toto téma vyšla v nakladatelství Pavel Mervart první a u nás průkopnická monografie Antropologie války. Český antropolog Martin Soukup (* 1977) v ní v souladu s Květinou potvrzuje a podrobně rozvádí, že válčení bylo nedílnou součástí dějin lidstva a že „původní způsob života“ našich dávných předků zjevně neznamenal jen lásku, mír a klid, nýbrž také nenávist, svár a nepokoj.
Sbohem, ušlechtilý divochu
Martin Soukup, který sám jezdí dělat terénní výzkumy do různých částí světa a napsal také řadu knih, v té nejnovější připomíná, že i šimpanzi učenliví mezi sebou umějí vést „války“, což ale biologové vědí relativně krátkou dobu, a to díky poznatkům Jane Goodallové. A antropologové zase dlouhodobě podceňovali válku ve společnostech bez znalosti písma. Což bylo dané i tím, že měli jen zřídka příležitost stát se očitými svědky válek v kmenových společnostech: „Před druhou světovou válkou vesměs došlo k pacifikaci domorodého kolonizovaného obyvatelstva koloniálními mocnostmi a jejich christianizaci.“ Po roce na světě zbývala pouze dvě místa, kde žily některé nepacifikované „aliterární“ společnosti – Amazonie a Nová Guinea. Výsledky následného bádání pohřbily rousseauovské teorie, že „primitivní“ společnosti takřka neválčily, a pokud ano, jednalo se o neefektivní a iracionální střety. I když někteří badatelé takové teze stále zastávají.
Jak souvisí jídlo s válkou?
Soukup pečlivě rozebírá domorodá etnika, jejichž konflikty jsou bezpečněji popsané. Ukazuje, že v některých oblastech ozbrojené střety výrazně souvisely s materiálními a ekologickými podmínkami: tak v provincii Madang na Papui Nové Guineji cykly válčení a míru trvající zhruba deset až dvanáct let záležely na velikosti populace prasat, rozsahu polí nezbytných k jejich výkrmu a udržitelnosti ekosystému. Řečeno jinými slovy, střídání válčení a míru bylo přizpůsobené místním přírodním podmínkám tak, aby je domorodci nepřetěžovali.
Jinde přísun snadno dostupných potravin válčení zintenzivnil. Kupříkladu polynéské společnosti, včetně té maorské, závisely na pěstitelství a rybolovu. Opustit pole dlouho před sklizní pro ně znamenalo riskovat ztrátu úrody. Až rozšíření jejich jídelníčku o brambory Maorům zřejmě „umožnilo“ vedení dlouhých válečných tažení.
Hlavy, nosy, uši
Existovaly ale i jiné pohnutky, například msta za smrt člena vlastní skupiny. (Získání hlavy mrtvého protivníka ukončovalo období smutku. V jeho průběhu se vdovy nemohly znovu provdat, na příbuzné zesnulého se vztahovala rozmanitá omezení a příkazy, včetně povinnosti honosně se oblékat. Získání čerstvě uříznuté lidské hlavy definitivně ukončilo tuto fázi přechodového rituálu.) A ve hře mohla být i prestiž: získání hlav nepřátel sloužilo pro dosažení společenské prestiže či zvýšení osobní atraktivity, aby mohl mladý muž oslovit potenciální partnerky.
Pokud nám podobné počínání bude připadat barbarské, autor připomíná, že ještě japonští vojáci uřezávali ve 20. století zabitým korejským vojákům a civilistům nosy, podle počtu získaných trofejí byli vojáci vypláceni, podobně jako bílí osadníci Severní Ameriky za indiánské skalpy. Vzhledem k rozsáhlému počtu zabitých to bylo praktičtější než do Japonska transportovat celé hlavy zabitých. V Japonsku se budovaly speciální monumenty, do kterých se ukládaly nosy nepřátel.
A podobné „trofejní jednání“ je zaznamenáno i ve válkách novějších, jako byla ta ve Vietnamu. Elitní jednotka Tiger Force operovala v týlu nepřítele, kde její členové zohavovali těla zabitých civilistů a jako válečné trofeje si brali jejich uši, zuby a skalpy. (Jeden z vojáků si prý z uší dělal náhrdelníky a skalpy zavěšoval na automatickou pušku. Když trofeje začaly zapáchat rozkladem, vyměnil je za jiné.)
A co na to bonobové?
Kniha líčí válčení z více úhlů pohledu, například i toho, jak se do vojenských akcí či obecně do činnosti armády zapojovali mnozí kulturní antropologové. Možná přitom někdy až příliš podrobně rozvíjí některá témata, která s válčením souviset vždy přímo nemusejí (otroctví), a spíše nechává stranou to, co antropologie říká o vojácích současných a o tom, co ve válkách prožívají a čím je přitahují. (I v současnosti zřejmě najdeme obdobu toho, co autor uvádí, totiž že někteří domorodí bojovníci uzavírají takřka manželské svazky a jsou svojí bojové jednotce silně oddáni). Soukup neřeší ani to, proč i dnes mnohé lidi láká významné bitvy znovuinscenovat, viz k tomu nedávno vydanou historicko-antropologickou knihu Vojáci věčné války: Militární reenactment v českých zemích mezi historickou rekonstrukcí a nevyřízenými účty dějin.
Celkově Soukup tvrdí, že válka patří do kulturního repertoáru lidstva, ale současně si nemyslí, že jsme k ní nutně předurčeni. Kupodivu přitom nepoužívá příkladu bonobů, kteří vyvražďovací „války“ nevedou, a přitom nám jsou stejně příbuzní jako zmínění šimpanzi. Což ale neznamená, že nejsou nikdy agresivní: zvláště samice v zajetí podle Jaroslava Petra „dovedou být velmi kruté. Samcům chovaným v zajetí běžně chybí články prstů, protože jim je samice ukously. Byl dokonce popsán případ, kdy samec přišel o konec penisu poté, co mu ho ukousla agresivní samice.“ Ano, minimálně agresivita nám vrozena je a záleží na okolnostech, jestli se projeví hromadnými masakry, pomyslnými kousanci a „okopáváním kotníků“, nebo vyšším nasazením při férovém sportovním utkání. Je dobré to mít stále na paměti, ať už zůstáváme na zemi, nebo plánujeme vystěhování na Mars.
