Pořád hledáme ten pravý zvuk, pohybujeme se v žánru, který u nás není úplně obvyklý, říká Kate Maple
Zpěvačka a skladatelka Kate Maple (31) je na české hudební scéně aktivní teprve od roku 2023, ale se svou stejnojmennou kapelou už stihla vydat EP Those Days Before. Kate Maple hrají u nás poněkud netypický mix country rocku, folku a americany. V Praze vystoupí 22. března na Žižkovské Noci 2025 a 26. března na akci Strahov OpenAir Band Contest, další koncerty, informace a hlavně hudba jsou na stránkách katemaple.com.
Na počátku kapely stála píseň The Road, s níž jste se dostala do finále showcase v Národním domě v Ústí nad Labem. Prý jste chtěla showcase odehrát s celou kapelou a ne jen jako akustický sólový interpret, kontaktovala jste tedy „náhodné muzikanty“. Jak vznikne skupina „náhodou“?
The Road jsem nahrála na základě výzvy studia Andel Sound: když tam pošlete písničku a vyberou vás, natočí s vámi singl. Vybrali mě a já singl poslala právě do té ústecké soutěže. Ale protože ho se mnou ve studiu nahrávali další muzikanti a protože aranž je napsaná pro celou kapelu, věděla jsem, že potřebuju sehnat další lidi, abych ji zahrála naživo. Měla jsem na to dva týdny. Napsala jsem úplně každému svému známému, o kom jsem věděla, že na něco hraje. Kamarádi doporučili kamarády, někdo kývnul, ale na začátku jsme se prakticky neznali. A kromě basáka se mnou už všichni spoluhráči zůstali.
Člověk většinou nezakládá první kapelu před třicítkou. Jak jste se k hudbě dostala původně?
Od patnácti jsem chodila do TenSingu, to je volnočasová hudební aktivita v rámci YMCA, ale „oficiálními“ lekcemi kytary nebo zpěvu jsem nikdy neprošla. Vždycky jsem si taky psala písničky a pak jsem začala zpívat v zábavové kapele, kde jsem doteď, už je to asi osm let. To je skvělý trénink v tom, že dokážu osm hodin v kuse zpívat a musím zvládat nejrůznější repertoár. Baví mě to pořád, ale úplně mě to nenaplňuje, pořád je to interpretační věc. Takže jsem si řekla – co s načatým životem?
V kapele jste nejstarší, jak to funguje?
Já jsem nad tím vlastně moc nepřemýšlela. Je to trochu zvláštní pocit, ale zároveň snad do kapely vkládám něco, co ti mladší zase nemají. Ve dvaceti bych sama nebyla schopná toho, co zvládám teď – neměla bych to v hlavě tak srovnané a nešla bych si tak cílevědomě za svým. Snažím se dělat věci pořádně – zjistím si, co je potřeba udělat, abych se dostala k cíli, a toho se pak držím. Kdyby nám bylo všem dvacet, možná bychom se dalších šest let plácali ve zkušebně a hráli po barech. Což může být taky fajn, ale už to není to, co chci.
Co tedy chcete? Jaká je vaše kapelní vize?
Pořád hledáme ten pravý zvuk, to je plán na tenhle rok. Pohybujeme se v žánru, který u nás není úplně obvyklý, a zpíváme anglicky, ale místní studia se většinou zaměřují na česky zpívaný pop. Potřebujeme najít producenta, který má naposlouchanou zahraniční scénu a dokáže nám se zvukem poradit. Teď mám domluvenou práci s Igorem Ochepovským a jsem z toho nadšená. A taky se snažíme co nejvíc hrát, ale to se nám zatím moc nedaří.
Kate Maple hrají hudbu hodně ovlivněnou americkou country. Country má u nás bohužel trochu špatnou reputaci protože lidé většinou znají z tohohle širokého žánru jen úzký segment. Jak jste ho objevila vy?
Odmalička poslouchám anglicky zpívanou hudbu, česká scéna mě nikdy moc nebavila. A asi před třemi roky jsem se dostala právě k americkému country: zjistila jsem, že mě uklidňuje, mám pocit, že jsem na ranči a svítí slunce a všechno je super. Takže jsem začala objevovat. Mám ráda spoustu interpretů, nejsem vyhraněná. Baví mě staré věci jako Joni Mitchell, Kris Kristofferson a John Prine, ale líbí se mi taky, když se country kombinuje s moderními rockovými nebo popovými postupy, jak to dělá třeba Brandi Carlile nebo Chappell Roan.
Jak trénujete hlas? Říkáte, že nemáte žádnou profesionální průpravu, ale v některých písničkách skáčete o oktávu výš nebo provádíte jiné expertní kousky...
Teprve poslední rok se snažím chodit k učitelce zpěvu: chtěla jsem zkontrolovat, jestli něco nedělám špatně, abych si hlas neodvařila. Hodně zvukařů říká, že se můj hlas strašně špatně zvučí na mikrofon, protože mám v písních polohy hodně hluboko a potichu a pak zase křičím... Nevím, odkud to přichází, prostě takhle zpívám a skládám. Asi to souvisí i s tím, jakou muziku poslouchám.
Pro nahrání debutového EP Those Days Before jste oslovili producenta a baskytaristu skupiny Houpací koně Jana Brambůrka. Proč jeho?
Honza byl porotcem na showcase v Ústí a má vlastní studio. Myslím, že je duší rocker, takže jsme z našeho repertoáru, který čítá asi osmnáct songů, vybírali ty s výraznějšími rockovými prvky. Věřím, že když producenta práce baví, je výsledek automaticky lepší. S Honzou jsme měli spoustu schůzek, kde jsme si ujasňovali, jak by měla deska znít. Zároveň to ale bylo naše první nahrávání takhle velkého projektu, takže jsme v mnoha věcech museli Honzovi jednoduše důvěřovat. Byl to právě on, kdo nás přesvědčil, abychom na desku zařadili píseň Those Days Before, podle které nakonec celé EP dostalo svůj název.
Píseň Falling Shadows jste napsala poté, co jste si přečetla článek o dvou mladících z Arménie, kteří skočili pod vlak kvůli homofobní šikaně. Stojí konkrétní inspirace i za dalšími písničkami?
Většina je tedy úplně sobecky o mně... Třeba Nothing I Can Do je o tom, že jsem se celý život zamilovávala do lidí, kteří nemilovali mě. Those Days Before je zase balada o tom, že mám špatný pocit ze sociálních sítí: všichni se na nich tváří, jak všechno umějí a jak jsou úspěšní a já z toho dostávám úzkost. I když děláte věci jak nejlíp můžete, pořád na vás zírá tisíc příspěvků denně, že prostě nejste dost dobří. Je to zabiják kreativity.
Sociální sítě jsou v tomhle strašně nebezpečné. Vždyť vy přece můžete praštit o stůl cédéčkem a říct – já jsem dokázala tohle!
Ale pořád mi někdo tvrdí, že když máme na Instagramu čtyři sta sledujících, nikoho nezajímáme a na žádný festival nás nevezmou. Kdybychom jich měli deset tisíc, tak asi někde hrajeme, ale to by znamenalo, že mám být místo muzikantky influencerkou. A toho nejsem schopná a nepovažuju to za správný přístup k životu. Teď máme nějaké koncerty v březnu, dubnu, květnu i červnu, ale já bych nejradši hrála každý víkend!
Tím cédéčkem se dá praštit o stůl doslova, Those Days Before jste vydali i na fyzickém nosiči, což už nebývá zvykem. Vy jste se na něm postarala i o kompletní grafickou složku, působíte v tomhle oboru jako doktorandka na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, máte značku Panoply zaměřenou na „radosti z papíru“... Jak se vám daří tyhle aktivity kombinovat?
Mám celoživotní problém s tím, že se věnuji příliš mnoha věcem najednou a žádné naplno. Teď se to snažím zlomit a soustředit se jen na dvě, což je grafický design a hudba. Značka Panoply vznikla jako moje diplomka, vybíjím si v ní výtvarnou kreativitu: hrozně mě baví navrhovat produkty pro děti jako skládačky nebo omalovánky, to jsou všechno moje autorské věci. Na fakultě umění a designu učím motion design a a ještě mám půlúvazek v dílnách.
A taky jste absolvovala tříletý program pro „young leaders“ v YMCA. Co vám dal?
Já mám někdy pocit, jako bych svůj život odžila do svých patnácti let. Stihla jsem toho strašně moc právě díky YMCA. Vedla jsem v české pobočce hudební sbory a oni jednou za tři roky vysílali nejaktivnější členy na tenhle program. Trénovali nás tam v leadershipu a vůbec ve všem, co byste mohli potřebovat, když chcete vést nějakou organizaci nebo když chcete konat dobro ve světě. Projezdila jsem celou Evropu, Thajsko a další země a hlavně jsem se naučila anglicky, což by se mi ve škole nepodařilo. Bylo to pro mě obrovsky přínosné.
