Věřím, že film dokáže vzbudit empatii, říká Marie-Magdalena Kochová, autorka dokumentu o skleněných dětech
Johance je osmnáct, žije na moravském maloměstě, má před maturitou a plánuje vysokoškolské studium. Holka jako každá jiná, řeklo by se, jenže Johanka je Ta druhá, jak se jmenuje dokument, který o ní natočila filmařka MARIE-MAGDALENA KOCHOVÁ (30). Johanka i ona jsou totiž skleněné děti, často nezáměrně přehlížení sourozenci lidí, kteří vyžadují zvýšenou nebo speciální péči; Johančina sestra Rozárka je autistka. Citlivý observační portrét režisérky, jejíž krátkometrážní snímek 3 MWh byl letos nominovaný na Českého lva, běží v kinodistribuci i na festivalu Jeden svět, kde vyhrál v České soutěži. Paralelně k němu vznikl výzkum a probíhají další aktivity, které se problematice skleněných dětí věnují.
Kdo jsou skleněné děti?
Lidé, kteří mají sourozence s nějakým typem postižení, zdravotního znevýhodnění, poruchami pozornosti, problémovým chováním nebo třeba i drogovou závislostí. V takové situaci jsou pozornost a péče rodičů pochopitelně upřené k tomu z potomků, který je potřebuje víc, a sourozenci se jich pak nedostává – jako by byl průhledný. Z odborného výzkumu, který jsme k filmu uskutečnili, vyplynulo, že valná většina skleněných dětí takovou situaci chápe a považuje ji vlastně za férovou. Reflektují, že jejich sourozenec péče prostě potřebuje prostě víc a že jejich rodiče jsou situací zahlceni.
Jak jste našla Johanku a její rodinu?
Nejdřív jsem napsala dlouhý průvodní dopis, kde jsem vyjádřila, jaký bych chtěla natočit film a proč a jaké jsou moje motivace včetně toho, jaký mám sama příběh a že jsem taky skleněné dítě. Poprosila jsem asi padesát neziskových organizací, aby ten dopis rozeslali svým klientům. Během lockdownu na to bylo dost času. Na základě dopisu se mi ozvalo na třicet rodin se skleněnými dětmi, se kterými jsem navázala kontakt a asi deset jich objela. Jezdila jsem po celé České republice a poznávala se s „těmi druhými“. Zásadní pro mě bylo, že komunikace vzešla od nich, že o natáčení měli sami zájem a sdíleli se mnou motivaci. Zároveň jsem zvažovala spoustu různých faktorů: věk, kde žijí, jaký druh zdravotního znevýhodnění má sourozenec… Ale nejvíc jsem dala prostě na intuici, na to, na koho se dokážu přirozeně nejvíc napojit a kdo je mi organicky nejbližší. A to byla právě Johanka.
Ta druhá zachycuje intimní momenty nejen z Johančina života, ale i z chodu celé rodiny. Jak se vám podařilo získat důvěru jejích členů?
Nejdřív jsme se hodně otevřeně bavili s Johankou o tom, jak nastavit mantinely. Jedním z nich bylo, že jsme za ní jezdili zásadně v hodně malém štábu, většinou jsme tam byli ve dvou. Jezdili se mnou vždycky titíž spolupracovníci, aby mezi štábem a rodinou opravdu vznikla důvěra a postupně i vztah. Film vznikal dost dlouho, takže jsme se mohli rok jenom poznávat a hledat nejvhodnější způsob vyprávění. Pak jsme rok a půl natáčeli. Byla to poměrně dlouhá doba intenzívního kontaktu a silného přátelství.
Johanku sledujete v maturitním ročníku gymnázia, ve zlomovém roce, kdy se člověk emancipuje. Byl to záměr?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
