Cunningham Za soumraku definitivně autorsky dospěl
Hranici mezi světlem a tmou a potažmo mezi dobrem a zlem našel díky své nové knize slavný americký prozaik Michael Cunningham. Napovídá to nejen název románu Za soumraku, v něm držitel Pulitzerovy ceny autorsky definitivně dospěl. A vrátil se ke své nejslavnější knize, Hodinám.
Za soumraku
vydalo: Odeon, 2011
přeložila: Veronika Volhejnová
počet stran: 224
cena: 249 korun
Popisnost míst a situací se z jeho knih vytrácela postupně, ale jistě. Stejně jako pevná linka příběhu a předem daná struktura jeho vyprávění. Autorský styl Michaela Cunninghama se za poslední léta proměnil. Ztratil na dějovosti a dosti přibral na dramatičnosti. Neboli řečeno zcela polopaticky - kratší věty nahradily delší popisná souvětí, používání slov k pouhému navození čtenářovy nálady v textu přibývá. Dramatických míst též. Nepochopitelný pro mě asi zůstane český přebal. Originál je ozdoben otočeným květem černého tulipánu, my máme provokativní nahé mužské pozadí.
Jeden z nejmenovaných (není důvod) českých novinářů tenhle přístup ke spisovatelské tvorbě smetl ze stolu jedním slovem: Kecy. Urazilo mě. Cunninghama přitom osobně neznám (čímž by mohl přihlouple argumentovat), znám 'jen' velmi podrobně jeho tři knihy. Hodiny, Domov na konci světa, Vzorové dny. Podobné odsudky odmítám přijmout. Bývají totiž způsobeny jedním jediným faktem: potřebou urazit či jinak na sebe rychle upozornit. Hlavně co nejrychleji.
Anebo prostou neochotou věnovat Cunninghamovým knihám čas, který si práce jejich autora zaslouží. Jak přesně pak zapadají do obrazu autorových názorů slova: "Kdybych nebyl spisovatelem, chtěl bych vyrábět praktické věci, na které nikdo nepíše recenze." Chápu ho. Být neustále vystaven kritice je unavující. Kdo čte "kecy" neboli sofistikovaněji řečeno prázdné tlachání? Nikdo, jen tlučhuba.
Zatímco ale tlučhuba ztrácí nadarmo čas, Cunningham autorsky dospívá. A dochází podle všeho částečně k závěru, že některé kritiky nikdy neměl brát vážně. Přetřásá se tu pouto mezi rodiči a dospělými potomky, povinnosti mezi sourozenci, dlouhodobě budovaný vztah. Prostě obyčejný život na Manhattanu. Jak ovšem poznamenal jeden americký novinář, nenápadně nám podsunuje pojednání o spolupráci humanismu a umění. Jiný dílo přirovnává k prozaické básni. Jazyk hraje jasný prim, dominuje. Ne ovšem na úkor jejich obsahu a významu!
Cunninghamova slova naopak nikdy smysl neztrácejí. Přidává k nim další jejich důmyslným používám, stupňováním, skloňováním, časováním či opakováním. Má osobitý rukopis, který vždy umně manipuloval s emocemi - počínaje Hodinami (k nimž se trochu paradoxně Za soumraku stylisticky vracejí) přes prozaičtější
a románový Domov na konci světa (také trochu paradoxně můj oblíbený), dosud konče akademičtějšími Vzorovými dny. Za soumraku se, pravda, vymyká. Snaží se přesvědčit o tom, že hledání krásy a ideálu je nutné. Že utužuje člověka v lidskosti.
Svítání spokojenosti a uznání
Z pohledu pozice autora je kniha srdcervoucím vyznáním o těžkosti žití, plný šoků, otřesů, stresů, problémů a všeho možného. Jen láska chybí. Pro estéty se láska rovná kráse a křehká Cunninghamova duše věnuje v podstatě celý svůj život hledání obsahu a naplnění těchto pojmů (jako spousta dalších z nás). Dobrou zprávou budiž, že Za soumraku, zdá se, našel konečně svou podobu, s níž bude jako spisovatel spokojen. A jeho čtenáři také - drtivou většinou to tak bývá. Myslím, že nastala pro osudový zlom v Cunninghamově tvorbě správná doba. Výpravné romány se dnes příliš neprodávají ani nečtou (až na módní severskou literaturu či autory tipu Eco), tak proč je vlastně psát?
Americký prozaik Michael Cunningham se narodil v roce 1952 v Ohiu, dětství prožil v kalifornské Pasadeně. Studoval na Stanfordu a University of Iowa, v roce 1984 mu vyšla prvotina, román Zlaté státy o ztrátě dětské nevinnosti. O šest let později následoval Domov na konci světa, který vyšel původně coby krátká povídka v týdeníku The New Yorker (pod názvem Bílý anděl) a byla zařazena do Antologie nejlepších amerických povídek roku 1989. Pulitzerovu cenu, Faulknerovu cenu amerického PEN-klubu a celosvětový ohlas mu přinesly Hodiny v roce 1998. Básníka Walta Whitmana zase uctil v díle Vzorové dny (2005). Žije a tvoří v New Yorku, ČR několikrát návštívil během čtení.
