Kniha roku? I když máme teprve březen, sázím na Žítkovské bohyně
V minulých dnech vyšlo pár opravdu zajímavých knížek. Je mezi nimi i román Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové, můj jasný kandidát na knihu roku.
V tomto letmém deníčku čtenářských postřehů, neboť větší ambice můj text nemá, nelze nezmínit „příběh legendární lodi“ Titanic, barevnou velkoformátovou publikaci, kterou Slovart vydává především pro mladší čtenáře k blížícímu se stému výročí ztroskotání slavného zaoceánského parníku.
Nakladatelství Argo, které za pár dní oslaví dvacet let od svého založení, zase přispěchalo s reprezentativním šestým vydáním Joyceova Odyssea i jeho Dubliňanů.
Paseka doplnila svou řádku knih mapujících počátky a konce Adolfa Hitlera a jeho party o čtivé (zřejmě i díky překladu Libora Dvořáka) Zápisky válečné tlumočnice, v nichž Jelena Rževská vzpomíná mj. na to, jak nosila nějaký čas v kabelce, v malinké sametové krabičce jak od bižuterie, chrup samotného Vůdce, a poutavě líčí svou čtyři roky dlouhou cestu válčícím Ruskem, Polskem a Německem až do Hitlerova bunkru.
A Hitler mi připomíná existenci jen pár týdnů starého románu jednoho židovského autora. Desátá kniha již zesnulého kanadského prozaika Mordecaie Richlera Barneyho verze je vtipné čtení, právem zařazené do prestižní „áčkové“ argovské edice AAA. Vypravěč a zároveň hlavní hrdina románu, Barney Panofsky, možná zabil svého nejlepšího kámoše, a navíc se mu něco děje s mozkem, takže vypráví všechno (skoro), co o sobě ví i neví, dokud může, páté přes deváté, padni komu padni a s neuvěřitelným humorem.
Pokud jste měli na rozdíl ode mě to štěstí a viděli tenhle příběh zfilmovaný – režisér Richard J. Lewis do snímku Barneyho ženy obsadil mj. Paula Giamattiho a Dustina Hoffmana –, jistě si nenecháte příběh Barneyho a jeho tří manželek utéct.
Ale teď už se podívejme na trumf brněnského Hostu, o němž jistě víc uslyšíme napřesrok při vyhlašování Litery nebo Ceny J. Škvoreckého: na román Žítkovské bohyně , který měl vyjít už bůhvíkdy loni na podzim. Dlouhé čekání se vyplatilo.
Spisovatelka a kurátorka Kateřina Tučková vzbudila velkou pozornost před necelými třemi lety svým románem Vyhnání Gerty Schnirch, za nějž získala cenu Magnesia Litera 2010 – Knižní klub Cena čtenářů a byla nominována na „Škvoreckého“, Magnesii Literu za prózu a „Ortena“.
S tímto velkým historickým románem o osudu odsunuté nešťastnice spojuje její březnovou novinku mnoho faktorů: jsou to knihy o výrazných ženských hrdinkách; jsou založeny na reálných historických událostech, a to událostech zajímavých, časově i místně českému čtenáři blízkých; příběhy jsou pečlivě vyrešeršované; jsou psané suverénně, ale přitom s jistou pokorou, autorské ego a možnost experimentování s jazykem i formou šly stranou, aby nestály v cestě síle vyprávění.
Téma Žítkovských bohyní, tedy léčitelek, vědem, bylinkářek, čarodějnic z Bílých Karpat, takříkajíc viselo ve vzduchu. Kolik takových neobjevených, literárně nezpracovaných, a přitom i pro zahraničního čtenáře atraktivních témat české prostředí skýtá? Jistě nemnoho.
Kateřina Tučková jedno takové lapila a zpracovala v životním příběhu nebohé Dory Idesové, dívky, která své tetě, bohyni Surmeně, v dětství dělala „anděla“ a vodila do jejího chudého stavení doslova zástupy těch, kteří potřebovali pomoci se zdravím fyzickým i duševním.
Mezi ně se dříve vetřeli pánové od gestapa a pak i soudruzi od bezpečnosti – a drsné osobní drama, načaté již narozením dívčina postiženého bratra Jakoubka a tragickou smrtí prazvláštní maminky, se vystupňuje, aby Dora v samotném konci zjistila, že nad svým osudem nemá žádnou moc.
Pravdu o tetě Terézii Surmenové Dora nalézá až v dospělosti, když koncem 90. let jako etnografka vysedává v badatelnách nad svazky z archivů StB; pravdu o své dějinné úloze v dávno spuštěném víru temných vášní, nenávisti a černé magie pak nahlédne jen několik dní před – nechtějte vědět čím, protože to neuhodnete, dokud se k tomu čtyřistapadesátistránkové knize nepohltáte.
Ačkoli, to hltání nemusí být vlastní všem čtenářům. Někdo by mohl namítnout, že „přetištěné“ listy archiválií a jiných dokumentů či Dořiny sny o Kateřině Shánělové, pramáti bohyň sťaté roku 1630 za čarodějnictví, děj zatěžují a činí román příliš akademickým.
Mně je autorčina snaha o vyčerpávající popis rodu/druhu bohyní naopak sympatická (stejně jako to, že když v případě Gerty šla Kateřina Tučková v noci za dětským kočárkem celou 30 km dlouhou trasu pochodu smrti z Brna do Pohořelic, vydala se nyní na Kopanice studovat zvyky, kroje, „zeliny“ a tradiční zaříkadla bohyní).
Místy člověk mezi propletenými osudy lidí přivyklých válce, pálence a lecčemus zakázanému a bezbožnému zakopne o neústrojné slovní spojení (když se židobijec Josef Hofer „pýří“ ve smyslu vychloubá nebo snad čepýří, nebo když jen o dvě stránky dále figurují „bídáci v halenách“ – rozuměj chudina), ale příběhu o nadaných, prokletých krojovaných divoženách to sílu nesebere.Žítkovské bohyně jsou mým kandidátem na knihu roku. Koncem března to může znít jako pošetilé tvrzení, ale doufám, že mi dějiny dají za pravdu.
