Diktátor na horské dráze. Sacha Baron Cohen se se svým posledním filmem dostal do pasti

Boratovi člověk leccos odpustil – jednak to byl debut, jednak zkrátka zjevení. Druhý Cohenův snímek, Bruno, tuhle výhodu neměl, ale zase měl oporu v kontroverzní kampani, a hlavně fanoušky zaslepené obdivem ke Cohenově „absolutní nekorektnosti“. A tak se opět přivíraly oči. Tentokrát si ovšem zbožněný mystifikátor naběhl. Stačilo, aby ve svém nejnovějším fimu ubral na exhibici a přidal na ambici a to, co jsme dřív blahosklonně přehlíželi, nám teď vytrvale mává před nosem a křičí: Do třetice už ne. Ne!

Je to prosté a potkalo to řadu dalších podobně výjimečných tvůrců: Cohen se chytil do pasti jménem ego. Paradoxně – právě to je totiž objektem mnoha z jeho diktátorských vtípků. V říši, které absolutisticky vládne generál Aladdin, je všechno „Aladdin“. Filmy, ceny, dokonce i slovníkové pojmy nesou jeho jméno – jiná než „Aladdin cesta“ není přípustná.

Totéž lze ovšem říct i o tvorbě britského rodáka. Baron Cohen je všude a ve všem, dokonce i tam, kde už to není ku prospěchu věci. Kdo ví, jestli se kdy někdo odvážil Cohenovu autorskému absolutismu vzepřít, zeptat se, proč opakuje stále stejné chyby (o vtipech ani nemluvě). Asi spíš ne: jinak by jeho třetí snímek nepůsobil jako horská dráha, jejímž vrcholem je hluboký pád.

Nutno říct, že u Diktátora nás tvrdý dopad bolí dvojnásobně. Cohen totiž poprvé ve své kariéře nejedná samoúčelně. Neuráží bez rozmyslu, ale naopak velmi strategicky. Nebojí se do jednoho pytle hodit Židy, Araby i Američany, homosexuály, lesby, ekology, feministky, vegetariány, politiky, žánrová klišé, zkrátka všechno, co byť jen z dálky zavání stereotypem.

A je to od něj odvážné i rafinované. Nikdo se nemůže cítit ukřivděn, protože komik tepe do všech rovným dílem a zároveň si smí dovolit říct i to, co nezní zrovna diplomaticky, ale pravda to je – totiž že militantní ekoaktivista z New Yorku může napáchat stejné škody jako monarcha z arabského absolutistánu.

„Přehnaný, výstřední a odvážný. Diktátor určitě uspokojí fanoušky Sachi Baron Cohena. Na druhou stranu ale rozhodně nepůsobí tak legračně a čerstvě jako Borat nebo Bruno. “

JAMES MOTTRAM TOTAL FILM

Na jedné straně tak máme typickou cohenovskou figurku, Aladdina aneb podivína, břídila a mohykána mezi diktátory, který se krutovládě nad zemičkou Wadiya věnuje se stejným zanícením, s jakým se oddává hraní teroristických videoher (jeho oblíbenou je Mnichovská olympiáda) a przní hollywoodské hvězdy (nejčerstvěji Megan Foxovou).

Na druhé se pak nachází náš, demokratický svět. Svět, jemuž vládne OSN a všeobjímající láska a který je ve svém boji za svobody všeho a všech stejně absurdní a otravný jako činy Aladdina. Jeho ztělesněním je Zoye (Anna Farisová), ortodoxní bojovnice za práva menšin, od lesbiček po biojedlíky, s níž Aladdin přijde do kontaktu, když ho proradný poradce (Ben Kingsley) připraví o plnovous a moc. Nejprve jí pošlape ideály a bioklíčky ze zahrádky, následně se do ní samozřejmě zamiluje – ano, i navzdory jejímu svobodomyslně ochlupenému podpaží.

Čímž se obloukem dostáváme k druhé charakteristické stránce Cohenova humoru, té, která dokáže mít stejný efekt jako příslovečný chobotnatec šlapající v porcelánu. Vždycky když si libujeme, že film objevil nového Woodyho Allena, a vychutnáváme si etudy a vtípky typu „nukleární hlavice a kačer Donald“ nebo „bin Ládin versus koupelna“, přijde rána.

Většinou je lepkavá, někdy nechutná a skoro vždycky trapná: ano, řeč je o spermatech, výkalech, penisech, vagínách, análních otvorech i o těch chlupech, jež jsou nám servírovány pro jistotu opakovaně a v oboupohlavním vydání. Proč? Protože Sacha Baron Cohen nezná míru. A jak už bylo řečeno, Sacha Baron Cohen je vším, tedy i dramaturgem a režisérem (jakkoli titulky tvrdí něco jiného).

Nakonec vyhrává ten, kdo odejde včas z kina – vyhne se totiž žumpě, do níž film sebevražedně směřuje už od své poloviny. My ostatní zažijeme rozčarování, stud, a hlavně lítost nad zmařenou šancí, což je mimochodem emoce, kterou v souvislosti s Cohenem zakoušíme poprvé.

Fakt, že někdo, kdo se zdá mít na srovnání s bardem Allenem, kdo umí vymyslet tak geniální scény, jako je ta z vrtulníku nad New Yorkem, dovolí sám sobě klesnout do míst vyhrazených maximálně deníčku Krampolových, prostě nemůže nezamrzet. Nezbývá než si znovu (pokolikáté už?!) povzdechnout nad holou zadnicí talentovaného komika a doufat, že z té posedlosti sebou samým jednou vyroste.

DIKTÁTOR

USA, 2012

Režie: Larry Charles

Hrají: Sacha Baron Cohen, Ben Kingsley, Anna Farisová

Distribuce v ČR: Bontonfilm

Premiéra: 17. 5. 2012

Když je reklama lepší než film

Kampaně, jež provázejí uvedení Cohenových filmů, bývají často vtipnější než snímky samy, a ta k Diktátorovi není výjimkou. Začala už na letošních Oscarech, kam komik dorazil s urnou, aby popelem Kim Čong-ila poprášil červený koberec a následně i přítomného moderátora. Před pár dny pak vyvolal rozruch v Británii, když obvinil BBC z cenzury, protože mu neumožnila vystoupit v roli Aladdina. V americké show Saturday Night Live zase mával zakrvavenými „kladnými recenzemi“ od renomovaných kritiků (na jedné byly „otisky palců nahoru“ Rogera Eberta z Chicago Sun-Times) a mučil režiséra Martina Scorseseho se slovy: „Myslíš, že tohle je mučení? Já musel vydržet celý film Letec.“ Z pozice Aladdina si také neodpustil okomentovat výsledky francouzských prezidentských voleb. Françoisi Hollandovi pogratuloval „k vítězství nad trpaslíkem“ a přidal i vtípek na konto bývalého šéfa Mezinárodního měnového fondu (MMF) Dominiqua Strauss-Kahna, jehož kvalit prý Hollande nedosahuje. „Francouzi, měli byste mít na výběr. Strauss-Kahn měl jednu z nejlepších výmluv pro znásilnění, jaká kdy zazněla,“ připomněl aféru, za kterou je exšéf MMF obviněn ze sexuálního napadení a kuplířství.