Vychází autobiografie nejslavnějšího českého vězně. Kajínek ji sám nadiktoval
Když se ministryně spravedlnosti Helena Válková před deseti dny setkala za mřížemi rýnovické věznice s Jiřím Kajínkem, možná ani netušila, že tím vstupuje na pole marketingu. Díky oné schůzce a další diskusi o přezkoumání šestnáct let starého případu se o muži odsouzeném (nespravedlivě?) na doživotí za dvě nájemné vraždy a jeden pokus o vraždu opět začalo hovořit. Což nakladatelé Kajínkem podepsané knihy Můj život bez mříží, jež vychází právě dnes, pouhý den po aprílu, určitě uvítají. Otázka je, zda jim podobně bude hrát do noty šest stran, které Jiřímu Kajínkovi a jeho „prvotině“ věnujeme v Reflexu č. 14, jenž vychází zítra.
Autobiografie (přesněji Kajínkův monolog vypreparovaný a přepsaný dvěma lidmi z nakladatelství Fragment z údajných padesáti hodin rozhovorů, které jim Jiří Kajínek poskytl během jejich třinácti návštěv v mírovské a později rýnovické věznici) má po všech stránkách solidní rezervy. Na ty nejzajímavější věci, jako je třeba průběh Kajínkova posledního soudu, zážitky z vězení nebo podrobnosti jeho útěků na svobodu, si prý budou čtenáři muset počkat, další kniha je zjevně na cestě.
A jaká je ta současná? Nepříliš dobře napsaná, rozvleklá, repetitivní, s několika perličkami na dně. Tím myslím na opravdovém dně: daleko nejatraktivnější jsou dvě kapitoly o zbraních a vloupačkách. V nich Jiří Kajínek barvitě popisuje, kde všude v bytech nacházel peníze, kolik jich bylo, jak se za minulého režimu obchodovalo s kradenými valutami, co dělal se zlatem a kam chodil s uloupenými starožitnostmi. Čtenář se dozví, kam si v bytě nejlépe schovat hotovost a jak planžetou otevřít fabku. Jen se musí smířit s tím, že vydavatel a zároveň spoluautor knihy věří v Kajínkovu nevinu a velmi ho obdivuje, takže se z něj v knize pokouší udělat světce, což místy působí směšně.
Kdo přečetl publikace známých investigativních novinářů Josefa Klímy a Janka Kroupy Jiří Kajínek: vrah, nebo oběť? a Pravda o Kajínkovi, ten Můj život bez mříží možná uvítá jako autentické doplnění mozaiky Kajínkova příběhu, zvláště pokud je skalním příznivcem nebo nadšenou fanynkou třiapadesátiletého „velmi inteligentního, vnímavého a citlivého člověka s neuvěřitelnou pamětí a smyslem pro humor“, jak Kajínka charakterizují přepisovatelé jeho vzpomínek v předmluvě. Už samotné věnování „mamce, taťkovi a sestřičce“ napovídá, že dvacet kapitol Mého života bez mříží je z větší části především nostalgickou ódou na báječné dětství a apologetikou, v níž „autor“, prezentovaný jako velký klaďas, neopomene několikrát zmínit svou „vyšší inteligenci“, připomenout, že bohatým bral a chudým dával, zachraňoval topící se spoluobčany, vracel nalezené peněženky a, ehm, taky vykrádal byty, schraňoval nelegálně pistole, rval se, ale – pozor – nikdy nepodváděl, neudával, neprovokoval a byl sice zloděj, „ale ve srovnání s těmi dnešními jen takový móóóc malilinkatý“, jak se píše v motu knihy plné smajlíků a otravných zdrobnělin.
Nejvíc legrace si ovšem čtenář s publikací užije v její poslední třetině, v níž redaktoři postavili Kajínka do role Vladimíra Železného v pořadu Volejte řediteli a nechali ho na neadekvátně velkém prostoru odpovídat na neuvěřitelné otázky. Pokud vás zajímá, co si nejznámější český vězeň, jehož život se stal dokonce předlohou celovečerního filmu, myslí o feminismu, homosexualitě, Spojených státech, potratech, fotbale, náboženství, gastronomii (ano, i pár receptů se nám dostane), rybích vnitřnostech atd., nečekejte dlouho a zakupte Můj život bez mříží, než vám ho vykoupí kriminálníci-aspiranti a hltači hlubokých lidských příběhů.
Jak vlastně zní Kajínkův hlas? Poslechněte si ho v upoutávce na knihu:
